- ned úno 24, 2019 7:57 pm
#6706
JakubW píše:Někdy se stává, že trest je jediná forma (dostatečné) pozornosti, kterou dítě získá ve svém prostředí. To se většinou řeší v terapii, pokud tohle v dětství naučené chování přetrvá do dospělosti.
Bude to asi slozitejsi. Moje matka me vetsinu detstvi a dospivani kritizovala, z meho pohledu za totalni malichernosti. Vsechno jsem delal spatne a nedokazal jsem se ji zavdecit. Velmi vyjimecne se mi dostalo slova chvaly. At jsem delal podle svych schopnosti vsechno a opravdu se snazil. Mamka vzdycky nasla malinkou chybu na krase (v jejich ocich problem, pres ktery nejede vlak) za kterou by me mohla smazit, jeste me dokonce obvinovala z toho, ze ji to delam naschval. Byl jsem zoufaly, protoze me neprijimala takoveho jaky jsem a pokud me prijimala, tak jako uplne neschopneho a lineho. Neustale me v zivote provazi myslenky na tu moji nedostatecnost, ze at delam co delam, porad je to spatne. Kdykoliv se podivam na svoji odvedenou praci, tak vidim jenom spatnost a nedokonalost. Tenhle pocit dost urcoval muj zivot po dlouhe roky. Vsechno co jsem kdy delal stalo za hovno, protoze mi muj vnitrni rodic neustale opakoval jak jsem neschopny. Jakykoliv lidsky ukon od umyvani nadobi, cisteni zubu, pres utirani zadku, stlani postele az po uceni se do skoly, bylo zatizene vnitrim hlasem, ze to delam spatne. Kazdy nadech pro me byl spatny. Nakonec me to naprosto paralyzovalo a vypestovalo ve me totalni strach ze zivota + rezignaci. Na co se v zivote snazit, kdyz na me bude stejne nekdo porad kricet. Mamka byla velmi prisna a pokud jsem neco chtel, s cim nesouhlasilo jeji srdce (napr: jit stanovat s kamoskama - nevim proc, ale na to nikdy nezapomenu), neslo za zadnou cenu odmekcit. Nikdy. Snazil jsem se, prosil, brecel. Nikdy se mi nepodarilo pres jeji tvrde srdce projit. Rezignoval jsem definitivne... s pocitem, ze v zivote nic nedokazu. Neumim vyjednavat a po nikom nic radeji nechci, protoze jsem se naucil, ze to stejne nema cenu. Kdyz mi nekdo rekne ne, beru to jako konecne slovo a ani se nesnazim to nejak obejit. Nikdo z mych vrstevniku nechapal, ze moje mamka je tak prisna.
Proc jsem stale fixovany na byvalku? Byla uplny opak moji mamky. Mela taky svoje chyby, ale byla to nezna zena, plna pochopeni a lasky, kterou mi davala najevo plnymi dousky. Nikdy v zivote jsem se necitil tolik prijimany, uznavany a milovany. Pak prisla se shit testama, ale to uz jiny pribeh. Byvalka moji mamku nemela rada, a hrozne me litovala, ze mam prej hrozne zlou mamku. Nerada, k nam jezdila, protoze mela pocit, ze se ke me nechovaji rodice vubec hezky. Samozrejme jsem je branil, protoze jsem nic jineho neznal, ale mela pravdu. Teprve u jeji rodiny, jsem poznal, ze se da zit jinak. Jsem byvalce tolik vdecny za to, ze me toho tolik naucila o lasce a komunikaci, dokonce o spravnem vnimani zivota. Kdybyste me znali pred ni byl jsem totalni ubozak, ktery nenavidel svuj zivot. V techto srackach me posilovala katolicka vira, ktera jeste umocnovala pocity nedokonalosti, zmaru, litosti a nutnosti ocistovani. Naucena bezmoc svou praci dokoncila. Porad jsem se snazil byt dokonaly, ale neslo to, tak jsem se trestal. Nikdy jsem se uplne neprijal, protoze ten hlas v hlave rika, ze jsem luzr a ja se podle toho hlasu chtel stat uplne nekym jinym. Srat na to. Objimam sam sebe! Objimam svou nedokonalost a ten zkurvenej neustale stezujici si hlas posilam do prdele. Za to ze jsem takovy jaky jsem, se uz trestat nikdy nebudu! Tohle je slib!!!!!!!! Nikdy ho uz neposlechnu!!!!! Pokud budu mit pocit, ze jsem zase zklamal sam sebe. Tak je to zase jen falesna predstava o sobe, ze mam byt nekdo lepsi. Hovno. Jsem jaky sem. Nic vic nic mit. Proste jsem. Hodte mi za to klidne kamen na hlavu. Zbicujte do krve a ukrizujte. Ja uz jiny nebudu. Jsem a to musi stacit!
Diky ze jste docetli az sem. Muselo to jit ven.
Na fóru od 27. listopadu 2017:
2017: 24,25
2018: 10,11,19,17,33,2,8,9,9,6,5,2,15,5,5,1,4,3,23,8,10,1,1,7,4,3,12,9,17,3,2,5,4,10
2019: 35,2,2,1,9,3,2,1,11,1,2,35,2,34,10,2,6,4,8,3,1,13,13,55(113 no porn),...
2020: ..., 29, 2, 2, 1, 7, ?
