Pište si co nejčastěji to jde svoje deníky. Vaše pocity, vétězství, prohry, pokrok, ptejte se a pomáhejte ostatním.

Moderátoři: Honza, Nepornu.cz, Pete

Uživatelský avatar
By Pete
#3802 Ahoj Bojovníku,

musím souhlasit s Banderasem. Píšeš, že manželka měla vždy problém, když si o ní psal na fórech a tak. Celý problém v tom je, že jsi to dělal za jejími zády. To je vlastně forma neupřímnosti. Vím, že některé věci není jednoduché říct. S manželkou jsme si na začátku manželství slíbili naprostou upřímnost a i přesto nám trvalo asi dva roky, než jsme si navzájem přiznali, že zápasíme s pornem. Pointa je v tom, že některé věci se neříkají snadno, ale je potřeba, aby nakonec zazněly, a to i v manželství.

Ono zároveň nepomáhá, že vlastně jsi tu "oporu" hledal jinde. Tím nechci říct, že to bylo špatně, ale představ si, že bys byl v její kůži a ona ti celý život neřekla, že má nějaký problém, ale řešila to se všemi lidmi kolem sebe, kromě tebe. Jak by ses asi cítil, kdybys byl v její kůži?

K tomu ale hned dodám, že si nemyslím, že by tě tvá manželka měla vyzpovídávat ohledně závislosti na pornu. K tomu manželství neslouží. Ale jednak to pomůže tobě, když ona o tom bude vědět, ale zároveň ty jí dáš najevo, že si jí vážíš a že chceš s ní sdílet opravdu všechno, jak by to mělo v manželství být. Takže jí nějak citlivě říct (pokořit se), že je ti líto, že jsi jí to nebyl schopen říct, protože ses za to styděl, ale že k ní chceš být naprosto upřímný, a že hledáš pomoc i jinde, ale že je pro tebe důležité, aby o tom věděla, protože ona je pro tebe důležitá. A říkáš jí to proto, že nechceš působit starosti, ale že potřebuješ její oporu. Takovýto postoj vyžaduje hodně odvahy, ale pomůže vašemu vztahu.

A možná si dovolím jednu spekulaci: Nemyslíš si, že ti manželka nikdy nebyla oporou, protože jsi k ní nebyl upřímný, ale dělal jsi věci za jejími zády? Osobně bych doporučil knihu "Love and respect" (Láska a úcta), kde autor popisuje, že muži potřebují respekt a ženy zase lásku. Promiň, že to řeknu možná moc drsně, ale projevoval si své ženě dost lásky (a zde narážíme i na pět jazyků lásky - jaký je ten její?), aby sis zasloužil její respekt? Respekt po ní nemůžeš požadovat, ale můžeš si ho získat tím, když ji budeš milovat, což určitě zahrnuje i upřímnost, pokoru a schopnost uznat chybu.
(Ano, neřeším manželku, protože nemluvím s ní, ale s tebou. Ona má určitě své chyby také, ale ty nemůžu řešit s tebou. S tebou můžu řešit jenom tebe. To píšu jen aby ti nepřipadalo, že řeším jen tebe.)

Rozhodně tě nechci osočovat, protože u vás doma nejsem, takže nevím, jak to vypadá. Ale z toho, co píšeš, mě připadalo, že by bylo Dobré se nad tím alespoň zamyslet. Neřeš manželku a její přístup k tobě, ale řeš svůj přístup ke své manželce. To je totiž to jediné, co můžeš ovlivnit ;)
Uživatelský avatar
By Banderas
#3817 Pete to napsal nádherně, úplně vystihl to, co jsem myslel a není k tomu co dodat, ale přesto, protože to je důležité, tak ještě jednou :D . Manželce nevadilo to, že jsi chodil k psychologovi, ale to, že ona o tom nevěděla. A to ostatní jakbysmet. Kdo jiný by především měl vědět, že tě něco trápí, když ne ona? Já to mám třeba tak, že moje manželka je současně i můj nejlepší kamarád, možná to někomu přijde divné, ale já to vnímám úžasně, že nemám žádný problém jí cokoliv říct. A když cokoliv, tak cokoliv, klidně i to, že mám chuťě i na jiné ženy :D a kdybych jiné ženy měl, tak klidně i to, jaké to s nima bylo :D .

Opravdu musíš ale začít u sebe, manželku nezměníš v ničem, ale pokud se ty budeš měnit, nejspíše se bude měnit i ona. Najděte si čas a klid na rozhovor a tu tvou závislost proberte tak, jak to navrhuje Pete. Možná byste se mohli nejprve spolu podívat na základní dokument Garyho Wilsona a obecně si promluvit, co si o tom myslíte a pak bych třeba řekl, že i ty jsi s tím trochu bojoval, ale už jsi na dobré cestě. Jak moc půjdeš do hloubky, nech na své intuici. Není to nutné, důležité je, aby věděla, co se s tebou děje. Uvědom si, že už dost dlouho abstinuješ a tvoje manželka se z toho nyní ani nemůže radovat současně s tebou. Vždyť to je smutné, ne?

To, že se jí nechce do nového domku, je naprosto pochopitelné. Buď vědomě a nebo určitě podvědomě cítí, že bude mnohem víc na vše sama. Máte tři děti a ty jsi podstatnou část týdne pryč. To absolutně nemá šanci dát, to ti říkám jako otec čtyř dětí z vlastní zkušenosti. Když žijete u rodičů, tak na to sama není. Měl bys ji ujistit, že když bude potřeba, změníš práci nebo si to v té současné zařídíš tak, abys nikam jezdit nemusel. Rozumný zaměstnavatel to plně pochopí. Sám si musíš stanovit priority, jestli má přednost rodina nebo práce a pamatuj, že to, co jako otec nedáš svým dětem do pěti let jejich života, už jim nedáš nikdy.

K otázce rozvodu mojí ségry a obecně můžu říct toto. Kdybych se zeptal jí nebo bývalého švagra, proč se rozvedli, věř mi, že tento důvod tam samozřejmě nezazní ani jednou. Budou uvádět tisíce důvodů jiných, a adresovaných převážně na toho druhého. Myslím, že ani jednomu z nich stále nedošlo, co dělali ve vztahu blbě. Nebylo to samozřejmě jen to, co jsem psal. Důležité je, že k tomu málokdy dojde ze dne na den, problémy se kupí, když se neřeší a nechávají se vyhnít. Rozvedli se po 18 letech katolického manželství a děti mají ještě nezletilé. Ty samozřejmě tím trpí nejvíc, tím spíše, že jsou ve velmi citlivém věku puberty. A kde jsou nyní manželské sliby, které si tehdy dali? Hm? Tím chci říct, že slib neznamená nic, pokud se na něm nepracuje každý den znova a znova. A co z těch třech věcí "láska, úcta a věrnost" je ve slibu nejdůležitější? Je to úcta. Protože s porušením lásky ale i věrnosti se dá pořád něco dělat, ale pokud zmizí úcta, je konec. Definitvní. A otázka pro tebe. Nebude se u manželky lehce vytrácet úcta, když se bude znovu a opakovaně přesvědčovat o tom, že v důležitých oblastech tvého života k ní nejsi upřímný?
Uživatelský avatar
By Zipp
#3823 Banderasi, Pete, díky! Musím říct že to co jste teď sem napsali mi zase dalo drive do života. Díky
Uživatelský avatar
By Bojovnik
#3827 Ahoj Pete a Banderas.

Dakujem za vase slova. Necitalo sa mi to lahko a sebavedomie mi kleslo este hlbsie.

Vzdy som sa znazil milovat svoju manzelku ako som len vedel. Chcel som k nej byt uprimny, ale aj ked som si priznal chybu, dostavalo sa mi len kritiky. Povzbudenie len malokedy. Bohuzial, neviem, ci sa jej budem vediet otvorit, kym bude na mna tak utocit. A hlavne ked sa mi ona vobec nechce otvorit a nechce hovorit o tom, co si mysli, co citi, co ju trapi atd... Ale budem to skusat.
Je mi inak z toho celeho zle. Neviem co teraz budem robit, citim sa psychicky vycerpany. Ani to neviem ci sem este budem dalej pisat. Asi za to ze sa bojim prehry. A mam pocit ze teraz som prehral. Alebo si len neviem obhajit svoju pracu a stat si za svojim. Kde konci pravda a zacina pycha? Mam pravdu v tom co si myslim alebo som sa zase len mylil? Cely moj zivot je jedna velka neistota :(
Uživatelský avatar
By Pete
#3835 Ahoj Bojovníku,

nevzdávej to!!!

Víš, kolikrát já jsem udělal chybu a své manželce ublížil? Kolikrát jsem to podělal já? Ona by mohla vyprávět.

Rozhodně jsi neprohrál! Každý z nás se v životě snažíme, jak nejlépe umíme. Bohužel ale nežijeme v dokonalém světě. Všichni děláme chyby. To ale neznamená, že je chceme dělat. Prostě akorát někdy nevíme, jak to udělat správně nebo líp.

Možná se ti v této oblasti nezadařilo, ale to rozhodně neznamená, že je všem dnům konec!!! Rozhodně jsme tě nechtěli s Banderasem nějak přivést do deprese, ale spíše dát podnět k zamyšlení. Asi jsme uhodili hřebíček na hlavičku, ale to neznamená, že jsi špatný člověk nebo něco takového. Prostě je načase možná některé věci změnit (pokoušet se to změnit sám u sebe) a jít dál. A my jsme tu od toho, abychom tě na té cestě kdyžtak povzbudili a doprovodili :)

Navíc jsi psal o svém duchovním životě, že to je něco, co ti hodně pomáhá. Pokud vím, tak Bůh nás často usvědčuje z hříchu, ale to pro nás nikdy neznamená konec. Vždy nám nabízí způsob, jak jít dál. Možná to řeknu moc drsně, tak se kdyžtak neuraž (myslím to dobře): Přestaň se ubíjet v SEBElítosti, podívej se Kristu do očí a přijmi Boží milost :) ... jistotu nenajdeš v žádných věcech tady na zemi (ani ve vztahu s manželkou), ale v Bohu ;)

Takže to nevzdávej a pokračuj v cestě !!! :)
Uživatelský avatar
By Bojovnik
#3864 Den 150.

Cau Pete.

Diky za povzbudive slova.
Tvoja veta: Přestaň se ubíjet v SEBElítosti, podívej se Kristu do očí a přijmi Boží milost :) ... jistotu nenajdeš v žádných věcech tady na zemi (ani ve vztahu s manželkou), ale v Bohu ;)

mi pomohla a bude mi vela pomahat, je to naozaj jedina istota, o ktoru sa viem opriet.

A inak bojujem ako viem. Cez sviatky som bol viac dni doma s rodinou. tento tyzden len 1 noc prec, takze sa tesim ze mozem byt doma. Zatial k tomu nebola prilezitost, aby som sa manzelke zdoveril. Nas vztah stale nie je zdravy. Radsej uz nebudem rozpisovat detaily. Neviem ci to je spravne. Keby sa vsak mozem manzelke zdoverit so vsetkym, ako tu pisal napr. Banderas, velmi by to pomohlo. Na to ale uz nemam silu, lebo ak odhalim svoju slabost, tak namiesto podpory pridu vycitky, preco som to urobil, preco som to neurobil inak atd. ziadna empatia. Nakoniec smutok u nej aj u mna. A strach z dalsich zraneni. Naozaj ten strach je nieco, co ma dost ovlada.
A neviem, ako jej prejavit lasku tak, aby to prijala, aby ju to potesilo. Uz neviem co na nu funguje, neviem co ju potesi, verim tomu, ze je to len prechodne obdobie, kedze to je teraz dost narocne najma s najmensim dietatom, co ma 7 mesiacov. Mozno tie moje prejavy niekedy aj prijima a mozno ju to aj tesi, ale nedava to vobec najavo.
Ale stale verim, ze sa to zlepsi, aj ked to ja nemam v mojej moci, budem robit vsetko co viem, aby sa to zlepsilo.

Co sa tyka PMO, stale to mam pod kontrolou, obcas sa objavi nejaky flashback, ktory ale po kratkom case odide do neznama. Vcera vecer ked som zaspaval, takisto, prisla aj erekcia. Snazil som sa mysliet na ine, po par minutach znovu pokoj, zaspal som. Stale sa mi potvrdzuje moje zistenie, ze cim viac monk mode, tym jednoduchsi boj.
Po dlhom case som zase vyrazil na bicykel, dal som 28 km a vyse 300 vyskovych metrov za 1,5 hodiny. Bolo to super.
Zatial tolko, dakujem vsetkym.
Uživatelský avatar
By Pete
#3889 Chápu, že to není jednoduché. Když se dívám na své manželství, tak jsem si mnohokrát vyzkoušel, že upřímnost nevede k odsouzení, ale pochopení. Přesto vždy s novou věcí váhám a nechce se mi do toho. Protože se samozřejmě cítím, vnímám, že jsem udělal něco špatně, atd. A to s manželkou máme opravdu vynikající vztah a upřímnost se nám vždy osvědčila.

Když se ale podívám na jiné vztahy, kdy jsem se svou upřímností několikrát spálil, je pro mě o to obtížnější se tomu člověku svěřit. A pokud jsem se spálil víckrát, tak už to asi znovu neudělám.

Píšu to proto, že naprosto chápu tvé dilema. Je náročné jít za někým, kdo ti pořád něco vyčítá. Hlavně pokud ses několikrát spálil. Jenže manželství ti nedává jinou možnost. Z ostatních vztahů můžeš prostě a jednoduše odejít a nebo je nějak utlumit. Jenže to v manželství udělat nemůžeš. Teda můžeš ... ale bude to mít negativní vliv na spoustu dalších věcí a lidí, především když máte děti, tak hlavně na ně. A v určitém slova smyslu to může mít na děti negativní vliv už teď. Pokud je mezi vámi nějaká bariéra, tak ony to vycítí. Hlavně ve vás mají primární vzor toho, jak se chovat ke druhým lidem, potažmo ke svým budoucím partnerům. Takže byste na tom svém vztahu (manželství) měli pracovat.

"Za plotem není tráva zelenější. Tráva je zelenější tam, kde se o ní dobře starají."

Myslím si, že klíč spočívá v pokoření se, jak jsem už psal. Ukázat prostě své ženě slabost, ale zároveň odhodlání to řešit. Neukazovat na chyby druhých, ale jen na ty vlastní. Nic se neomlouvat, nevymlouvat se na druhé lidi nebo na životní situace, ale prostě plně přijmout zodpovědnost za své selhání, jít s kůží na trh a dát se na milost tomu druhému. I když si myslím, že je to ideál ve všech vztazích, tak v manželství by to měla být norma. A v tom všem zdůraznit a projevit lásku vůči své ženě, aby věděla, že je pro tebe pořád důležitá :)
Uživatelský avatar
By Bojovnik
#3920 Den 162

Posledny tyzden prisli velke pokusenia, mokry sen aj porno vo sne. Nastastie som odolal, stale pouzivam to istu taktiku a zatial funguje. Asi si nikdy nesmiem zacat mysliet, ze uz som vylieceny a oddat pokuseniam - myslienkam, pohladom atd.
O chvilu to bude 1/2 roka. Tesim sa ze sa mi podarilo dostat az sem.

Pete:
S tou pokorou mas pravdu, ale u mojej zeny nie moc funguje uznanie chyby a odhodlanie to riesit. Ano, funguje to parkrat, ale ked sa to nedari dlhsi cas, tak to neprijme. Napriklad mam problem s rannym vstavanim. Budik mi zvoni 6:40, ale ja si este pospim do 7:10 a az potom vstanem, lebo byvam rano unaveny. Nie vzdy ale 1x za tyzden sa to stane. A manzelku to strasne rozculuje lebo sa zobudila a ja som aj tak nevstal. A to mozem mat aj tichy alebo prijemny zvuk, aj tak. Chcem to zmenit ale zatial sa mi to nepodarilo dlhodobo udrzat. Aj ked som v tom pokrocil, uz nie som taky spac ako pred par rokmi. Manzelku to dokaze tak rozculit ze sa na mna hneva pol dna.
Stale vsak mam nadej ze sa to zlepsi
Uživatelský avatar
By Banderas
#3921 Budík je nepřirozená věc, která by v našich životech vůbec neměla existovat. Po desetitisíce let vývoje člověk nic takového nepotřeboval, pračlověk prostě vstal, až se vzbudil, tedy až byl vyspaný. Ne dřív a ani ne později. Tuto zvrácenost přinesla až moderní doba, já s tím mám obecně taky problém, a tak se budíku vyhýbám, jak můžu. Vždy to ale nejde. Možná bys mohl zkusit přénést zodpovědnost na manželku a poprosit ji, v kolik nejpozději tě má vzbudit. Moje manželka je spíš ranní pták a já noční sova, takže tohle u nás funguje, a nehrozí, že bych svým budíkem manželku předčasně vzbudil. A pokud potřebuji vstávat o hodně dřív než ona, dělám to tak, že spím třeba v obyváku.
Uživatelský avatar
By Pete
#3927 No, je pravda, že já mám některé dny nastavené budíky dva. Jeden abych se vzbudil částečně a druhý po 15 minutách, abych teda už vstal :D ... a je pravda, že manželka (když je zrovna unavená), to taky nemá moc ráda :D (asi to změním standardně na jeden na chvíli, kdy už fakt musím vstávat - můžeš to případně taky tak udělat ... když budeš vědět, že musíš vstát, je to jiné) :D

ad Banderas: no, u mě je to většinou manželka, která mě prosí, abych ji vzbudil, ale já občas zapomenu, že mi to říkala :D (to je ještě jiný problém) ... ale jak o tom tak Bojovník mluví, tak mám pocit, že problém je pořád jinde :/

S tou pokorou mas pravdu, ale u mojej zeny nie moc funguje uznanie chyby a odhodlanie to riesit. Ano, funguje to parkrat, ale ked sa to nedari dlhsi cas, tak to neprijme.

Víš, osobně mám jeden zlozvyk. Když mám s někým špatnou zkušenost, tak si dopředu představím, jak by mohl náš rozhovor vypadat, a to v té nejhorší možné variantě. A někdy mě ani nenapadne, abych zvážil, že by to mohlo dopadnout dobře. Pak se tím akorát užírám a někdy mě přemůže strach a nakonec nic neřeknu, i když bych měl.

Chápu, že s manželkou máš už dlouhodobou zkušenost, ale přijde mi, že ses dostal do stavu rezignace. "Ano, chci s tím něco dělat, ALE ..." "Vím, že bych měl, ALE ..." Máš vytvořené negativní scénáře (možná oprávněně), a přijde mi, že se za ně tak trochu skrýváš. Nepochop to špatně. Rozhodně to nekritizuji, protože to sám znám ze své zkušenosti. Nicméně mi přijde, že jsi tak trochu rezignoval ... na zlepšování (budování) svého manželství.

Jako křesťan asi víš, že Bůh nám chlapům dal zodpovědnost za naše manželství. Muž má být hlavou rodiny. Muž by měl být tím, kdo hlavně bere na sebe zodpovědnost a hlavně dělá všechno pro svou ženu z lásky ("Muži milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval svou církev a sám se za ni obětoval"). Já vím, že ten rozhovor s tvou ženou může dopadnout špatně. Dokonce je zde (z toho co říkáš) i velká pravděpodobnost, že první rozhovor dopadne špatně. Ale největší otázka je, jestli svou ženu stále miluješ a jsi ochoten řešit i složité věci a pouštět se do složitých rozhovorů, právě protože svou ženu stále miluješ.

Ano, už tě několikrát zranila. Ale buďme upřímní ... ty jí taky. Teď jde o to, jestli už jste tak daleko, že ani jeden už to nechcete řešit a raději na sebe budete nadále naštvaní a budete se k sobě chovat ošklivě, nebo jestli se stále milujete a jste ochotní to řešit dál. Měnit se jeden pro druhého. Posouvat se. A je otázka, jestli ty jako chlap svou ženu pořád miluješ a jsi ochoten se o ni stále snažit (nejenom slovy, ale i činy).

Neber to, co říkám, jako slova odsouzení, ale spíše jako slova povzbuzení :) ... důvěřuj v tom Bohu ... ano, nebude to jednoduché ... ale Bůh nikde v Bibli neslibuje, že to bude jednoduché ;)