- sob led 09, 2021 3:38 pm
#10579
Vánoce jsem musel podvolit škole, v podstatě od té doby jedu pouze v módu škola, což nese svoje ovoce. Na silvestra jsem za odměnu vylil, to by byl příběh na samotnej příspěvek. Na novej rok mě čekal další mokrej sen, každopádně to všechno nechávám plynout vedle sebe a moc to neřeším, protože se teď snažím maximálně koncentrovat na školu. Už mi chybí jen poslední, nejtěžší zkouška, tak snad to klapne.
Fitko chybí strašně moc, zjistil jsem, že vlastně krom školy teď nemám žádnou jinou aktivitu, na druhou stranu nemůžu si teď dovolit začít něco nového, protože ten čas prostě musí jít škole. Proto jsem uvítal se jít párkrát vylít s kamarádama, díky tomu, že mám většinu zkoušek, jsem si to mohl dovolit, trochu jsem se do toho musel nutit, ale jsem rád, protože už mi to leze na mozek celé dny sám a jen se učit, žádné fitko atd.
Když se neučím, tak přemýšlím a přemýšlím až moc. Neustálé flashbacky na minulost, smutek, co by se stalo kdyby. Probírám se zkušenostma, co jsem zažil a nebo to co vidím kolem sebe, samé toxické vztahy, kde jde v pozadí jen o prachy, sex nebo nebýt sám, nic upřímného a čistého. Něco to ve mě buduje a bojím se, že to bude silné, už doteď jsem měl problémy se ve vztahu otevřít, ale tyhle věci to extrémně prohlubují a bojím se, že v dalším vztahu nebudu schopen protějšku věřit. Zároveň se ve mě probouzí poprvé v životě pocit, který jsem nikdy nezažil a to ten, že možná ani do vztahu nechci, že mi to vyhovuje jak to je. Aby jste rozuměli, tak dřív byl pro mě vztah středobod vesmíru.
Měl jsem zkreslené představy, jenže jakmile člověk nahlédne za oponu, už není cesty zpět, někdy je možná lepší nevědomost a žít si v nějaké svojí spokojené bublině. Každopádně se nejedná o žádnou depresi, spíš určitej realismus, tyhle myšlenky ve mě proudí v samostatné bublině, která je naštěstí po většinu dne v pozadí, protože se teď opravdu plně soustředím na školu, bussiness a přemýšlím o budoucnosti, na kterou se dost těším.
Ať tak či onak, všechno to co se mi stalo, mě zformovalo do podoby v jaké dnes jsem, ještě to není vůbec dokonalé, ale jsem s tím spokojený. Je sice dost na hovno, že jsem opravdu citlivý a všechno těžce a hlavně dlouho prožívám, ale mám naprosto neuvěřitelnou schopnost se ze všeho poučit a makat víc a víc, moje naivní myšlení, mě nedonutí se vzdát a přestat se přizpůsobovat novým věcem, protože pořád věřím v pohádkový konec.
No.. tak jsem se zase hezky vypsal a hned je mi líp. Vážně bych měl tohle přetavit na papír, protože to opravdu pomáhá.
Fitko chybí strašně moc, zjistil jsem, že vlastně krom školy teď nemám žádnou jinou aktivitu, na druhou stranu nemůžu si teď dovolit začít něco nového, protože ten čas prostě musí jít škole. Proto jsem uvítal se jít párkrát vylít s kamarádama, díky tomu, že mám většinu zkoušek, jsem si to mohl dovolit, trochu jsem se do toho musel nutit, ale jsem rád, protože už mi to leze na mozek celé dny sám a jen se učit, žádné fitko atd.
Když se neučím, tak přemýšlím a přemýšlím až moc. Neustálé flashbacky na minulost, smutek, co by se stalo kdyby. Probírám se zkušenostma, co jsem zažil a nebo to co vidím kolem sebe, samé toxické vztahy, kde jde v pozadí jen o prachy, sex nebo nebýt sám, nic upřímného a čistého. Něco to ve mě buduje a bojím se, že to bude silné, už doteď jsem měl problémy se ve vztahu otevřít, ale tyhle věci to extrémně prohlubují a bojím se, že v dalším vztahu nebudu schopen protějšku věřit. Zároveň se ve mě probouzí poprvé v životě pocit, který jsem nikdy nezažil a to ten, že možná ani do vztahu nechci, že mi to vyhovuje jak to je. Aby jste rozuměli, tak dřív byl pro mě vztah středobod vesmíru.
Měl jsem zkreslené představy, jenže jakmile člověk nahlédne za oponu, už není cesty zpět, někdy je možná lepší nevědomost a žít si v nějaké svojí spokojené bublině. Každopádně se nejedná o žádnou depresi, spíš určitej realismus, tyhle myšlenky ve mě proudí v samostatné bublině, která je naštěstí po většinu dne v pozadí, protože se teď opravdu plně soustředím na školu, bussiness a přemýšlím o budoucnosti, na kterou se dost těším.
Ať tak či onak, všechno to co se mi stalo, mě zformovalo do podoby v jaké dnes jsem, ještě to není vůbec dokonalé, ale jsem s tím spokojený. Je sice dost na hovno, že jsem opravdu citlivý a všechno těžce a hlavně dlouho prožívám, ale mám naprosto neuvěřitelnou schopnost se ze všeho poučit a makat víc a víc, moje naivní myšlení, mě nedonutí se vzdát a přestat se přizpůsobovat novým věcem, protože pořád věřím v pohádkový konec.
No.. tak jsem se zase hezky vypsal a hned je mi líp. Vážně bych měl tohle přetavit na papír, protože to opravdu pomáhá.