- pát zář 11, 2020 9:43 am
#9903
(nepovolený obsah) ti všichni za závislost na pornu nemůžou. Dodávají nám materiál k jejímu ukájení, ale nenesou odpovědnost za naše konání.
Poptávka tvoří nabídku.
Stejný platí pro všechno od pervitinu po prostituci. To co dělají není morálně správně, ale když by neexistovali dodavatelé, poptávka nezmizí.
Tím se nezastávám pornoprůmyslu. Není proč se ho zastávat, jen poukazuji na fakt, že je to přímý výsledek našich tužeb.
Problém je, že jakmile se jeden vzdá možnosti vinit ze svých problémů někoho jiného, zůstane sám tváří v tvář všem svým chybám. A postavit se jim vyžaduje odvahu, protože to znamená jít do války se sebou samým. Čelit nejhoršímu nepříteli a bojovat s ním. Vítězství v tomhle boji, je překonat sebe sama, stát se lepším člověkem a to je něco úžasného a obdivuhodného.
Ne, že bych to já sám zatím dokázal. Můj pan Hyde se mnou vytírá podlahu. Pokřivený odraz se na mě den za dnem šklebí, zatímco sleduje mojí marnou snahu se od něj odpoutat a rozbít ho na tisíc kousků.
Stále v sobě nosím hnusné tajemství, parazita otravujícího mou mysl černou žlučí. Nikdo jiný, nežli já ho nevidí. Když jdu po ulici, lidé se za mnou neotáčejí, jako by to dělali kdyby kolem nich prošel vyzáblý, jako stěna bílý otrok heroinu; nezkřiví se jim obličej odporem nad zatuchlým pachem alkoholika s rudým rozrytým nosem. Zatímco se mnou mluví, přijde mi, že mám na čele řeřavý cejch, ale jsem jediný kdo ho vnímá.
Nebudu tu psát svůj příběh, protože je stejný jako každého tady. Jsem slaboch, který má problém a zahnal sám sebe do kouta, kdy už ví, že sám svým démonům čelit nemůže. Že už nastal čas zkusit něco nového. Každý máme svůj náklad chyb a lítostí. Nevím, jak je všechny vyřeším, nevím jestli vůbec nějaké z nich vyřeším, jestli je to vůbec v mé moci.
Tohle ale je v mé moci, mám to šanci vyřešit a vím, že to dokážu. Že to není nemožné.
Proto jsem se rozhodl, že budu následujících 90 dní každý den přispívat minimálně jedním příspěvkem do svého deníku. Je možné a nanejvýš pravděpodobné, že to mnohdy budou jen krátké myšlenky, protože tři měsíce jsou dlouhá doba, ale
jde o to pravidelnost, ne délku. A pokud někdy budou cheesy a cringe, tak ať, protože nikdy nebudou neupřímné.
A i když jsem dítě 21.století a mohlo by se zdát, že na svůj boj mám dost času, každý den z něhož je sebemenší úsek strávený mou závislostí je ztracený. Je to boj, který stejně jako odvykání si jakékoliv jiné závislosti končí jen dvěma způsoby. Naší prohrou - svolením zlozvyku, aby nás zotročil - nebo piedestalem vítězů šest stop pod zemí s věncem a náhrobkem navrch.
Dávám přednost druhé možnosti.
Poptávka tvoří nabídku.
Stejný platí pro všechno od pervitinu po prostituci. To co dělají není morálně správně, ale když by neexistovali dodavatelé, poptávka nezmizí.
Tím se nezastávám pornoprůmyslu. Není proč se ho zastávat, jen poukazuji na fakt, že je to přímý výsledek našich tužeb.
Problém je, že jakmile se jeden vzdá možnosti vinit ze svých problémů někoho jiného, zůstane sám tváří v tvář všem svým chybám. A postavit se jim vyžaduje odvahu, protože to znamená jít do války se sebou samým. Čelit nejhoršímu nepříteli a bojovat s ním. Vítězství v tomhle boji, je překonat sebe sama, stát se lepším člověkem a to je něco úžasného a obdivuhodného.
Ne, že bych to já sám zatím dokázal. Můj pan Hyde se mnou vytírá podlahu. Pokřivený odraz se na mě den za dnem šklebí, zatímco sleduje mojí marnou snahu se od něj odpoutat a rozbít ho na tisíc kousků.
Stále v sobě nosím hnusné tajemství, parazita otravujícího mou mysl černou žlučí. Nikdo jiný, nežli já ho nevidí. Když jdu po ulici, lidé se za mnou neotáčejí, jako by to dělali kdyby kolem nich prošel vyzáblý, jako stěna bílý otrok heroinu; nezkřiví se jim obličej odporem nad zatuchlým pachem alkoholika s rudým rozrytým nosem. Zatímco se mnou mluví, přijde mi, že mám na čele řeřavý cejch, ale jsem jediný kdo ho vnímá.
Nebudu tu psát svůj příběh, protože je stejný jako každého tady. Jsem slaboch, který má problém a zahnal sám sebe do kouta, kdy už ví, že sám svým démonům čelit nemůže. Že už nastal čas zkusit něco nového. Každý máme svůj náklad chyb a lítostí. Nevím, jak je všechny vyřeším, nevím jestli vůbec nějaké z nich vyřeším, jestli je to vůbec v mé moci.
Tohle ale je v mé moci, mám to šanci vyřešit a vím, že to dokážu. Že to není nemožné.
Proto jsem se rozhodl, že budu následujících 90 dní každý den přispívat minimálně jedním příspěvkem do svého deníku. Je možné a nanejvýš pravděpodobné, že to mnohdy budou jen krátké myšlenky, protože tři měsíce jsou dlouhá doba, ale
jde o to pravidelnost, ne délku. A pokud někdy budou cheesy a cringe, tak ať, protože nikdy nebudou neupřímné.
A i když jsem dítě 21.století a mohlo by se zdát, že na svůj boj mám dost času, každý den z něhož je sebemenší úsek strávený mou závislostí je ztracený. Je to boj, který stejně jako odvykání si jakékoliv jiné závislosti končí jen dvěma způsoby. Naší prohrou - svolením zlozvyku, aby nás zotročil - nebo piedestalem vítězů šest stop pod zemí s věncem a náhrobkem navrch.
Dávám přednost druhé možnosti.
S A T U R N
