- pon bře 18, 2019 9:53 pm
#7060
Zpoved:
Dotahl jsem to k dokonalosti a vsechny svoje fantazie zhmotnil. Svoje predsevzeti, ze se k ni uz nikdy nepriblizim jsem zahodil do odpadkoveho kose. Udelal jsem to nejhorsi co jsem mohl. Udelal jsem si z kamaradky devku. Vsechno po cem jsem kdy v pornu touzil jsem dostal v realu. Jsem uspokojeny? Nejhorsi na tom je, ze jsem, mozna i poprve v zivote. Nikdy jsem se necitil tak krasne vyklidneny jako ted. Vzdycky jsem chtel znovu a znovu a uz vim proc. Poprve, se mi chtelo po tom dokonce hned usnout, tak jak je to bezne u vetsiny muzu. Bylo to dokonale, ona byla dokonala... to vsak nemeni nic na tom, ze to byla z moralniho hlediska ta nejvetsi ohavnost, kterou jsem kdy udelal, bez ohledu na to, ze se to dotycne libilo stejne tak jako me. Mira zpustoseni nasich dusi presahla unosnou mez. Jsem na roztrhani. Mam svazane ruce a nohy a konce jejich provazu jsou privazane ke konskym sprezenim cekajicim na vystrel, aby se mohla rozebehnout do vsech svetovych stran. Muj odveky zapas mezi duchem a telem nabral obrich rozmeru, prirovnal bych to ke druhe svetove. Vsechno dobre je zniceno... nebo je to jen sebeklam? Proc nedokazi prijmout svou vlastni sexualitu? Proc se nenavidim za neco co se mi libi a prinasi mi to nejvetsi potechu? Je to sobectvi? Dotkl jsem se te nejniternejsi casi me osobnosti a jsem hluboce zahanben tim, kdo vlastne jsem. Ponoril jsem se na samotne dno sve duse, abych zjistil, ze se za to co v ni je, nenavidim. Jsem uchylak, proste jsem, jiny nebudu. Muzu byt jen potlacujici se bytost, ktera si za to cim je, boda do sveho srdce nuz.
Je paradoxni, ze tenhle cin jsem spachal kratce potom, co jsem vylezl z duchovni obnovy. Mel jsem za to, ze zit v duchu a v pravde je to to nejlepsi co muze verici clovek udelat. Jenze ja jsem jako na houpacce. Jakmile se ze vsech sil zhoupnu na stranu ducha, poradne se ani nenadechnu a uz letim zpatky k telu a zase zpatky. Cim vic se snazim, okopavam od zeme, abych se vysvyhl co nejvyse, tak je to horsi a horsi. Uz ty svoje vykyvy psychicky nezvladam. Opet jsem propadl dualisticke herezi, ze telo je zle a duch je dobry. Jaky to velky blud. Vsechno co Buh stvoril je dobre! Jen dal nekterym vecem svuj cas. Buh chce abych byl stastny. Jen nechce, abych si bral neco co mi nepatri v case, ktery tomu neni urceny.
Abych to shrnul, mym nejvetsim problemem je cas. Planovani, dochvilnost, hospodareni s casem, trpelivost, odkladani, odrikani.. ano jsou to veci, ktere nezvladam. Pritom je to tak dulezite. Vsechno se deje v case. Co rozhodne o tom, jestli si ne za 5, ale treba za 10 minut nevyhonim? Jsem stale a tataz osoba. Ted rikam ne? Proc reknu za par okamziku ano? Co se behem toho casu zmeni? Proc je ma mysl v case tak nestala? Proc se za tyden budu chtit sejit s kamaradkou? Kdyz vim, ze jsem ted pevne rozhodnut se s ni uz neschazet? Ano muze za to cas! Proc ale? Budu muset tuto velicinu hloubeji probadat...
Obdivuji vsechny kdo tyhle moje pseudofilozoficke kydy docetl az sem
Na fóru od 27. listopadu 2017:
2017: 24,25
2018: 10,11,19,17,33,2,8,9,9,6,5,2,15,5,5,1,4,3,23,8,10,1,1,7,4,3,12,9,17,3,2,5,4,10
2019: 35,2,2,1,9,3,2,1,11,1,2,35,2,34,10,2,6,4,8,3,1,13,13,55(113 no porn),...
2020: ..., 29, 2, 2, 1, 7, ?
