- pon úno 12, 2018 10:41 pm
#3646
Tak pánové, myslím že došlo v mém životě k velkému posunu. V mé mysli došlo, jak by řekl klasik ke "kopernikovskému obratu", k přechodu od nelásky k sebelásce. Tohle poznání mě nese již druhým dnem a velmi si to pochvaluju. Sice je to pro mě neprozkoumaná oblast a dělám spoustu chyb, ale je to život v plnosti. Je to pecka, je to síla, je to boží, je to ve mně. Omluvte tyhle mé kecy, prdy, beďary, ale já jsem prostě takový a už se nebudu nikdy snažit vměstnat do představ druhých lidí. Dělal jsem to celý život a je to největší bullshit jaký člověk může udělat, způsobuje jen trápení. Je to jistý druh sebemrskačství. Stav, kdy chodíte v okovech a nemůžete se pořádně nadechnout. Ponořeni do vlastního strachu z kritiky ostatních. Tento strach vám brání naplno rozvinout vlastní potenciál a sny. Jsem jiný a vždycky budu, jsem originál, jsem jedinečný. Bohem milovaný syn. Milovaný svou matkou a otcem. Proč jsem "chtěl" být někdo jiný, být jako ostatní? I když jsem to strašně chtěl, nikdy jsem toho nebyl schopen. Nejde to a nikdy nepůjde. Takhle to být totiž nemá. Člověk má být sám sebou. Přijmout svou vlastní identitu. Přijmout své slabosti a chyby, ale i těšit se z životodárné vroucí síly, která nám vychází ze samého nitra. Po 25 letech života, jsem konečně našel štěstí. Celý život jsem si myslel, že ho najdu někde venku. Měl jsem iluzi, že jej najdu v náručí cizí ženy. Co jsem ale hledal? Hledal jsem sám sebe. Svůj vlastní odraz. Žádná žena mi ale nemohla dát to, po čem jsem toužil nejvíce. Hledal jsem lásku. Někoho, kdo by mě bezpodmínečně miloval, protože já se nenáviděl. Žil jsem v iluzi, že mě bývalka může milovat takovou láskou. Dal jsem ji moc, aby mě mohla dělat šťastným, ale i moc, dělat mě totálně nešťastným. Byl jsem závislý na všem co dělala. Závislý na jejím pohledu, na jejím pohlazení. Na její přítomnosti. Byl jsem opilý její láskou a cítil se šťastný. Jenže co dělají závisláci? Dělají všechno proto, aby svou dávku "lásky" za každou cenu dostali. Ve vztahu s ní jsem se vzdal spousty věcí, abych uspokojil svou druhou polovičku, byl jsem schopen mnoho věcí obětovat, aby se mnou zůstala. Bylo to šílené. Držel jsem ji jak se dalo, ale neudržel jsem ji. Nešlo to, a bylo by špatně kdybych ji udržel. Trápila by se, a já bych nikdy nepochopil co je to skutečně milovat. (Teď mou "milovanou" holku klátí jiný borec a mě je to k..va u prdele*.) Co je skutečná láska nevím ani nyní. Nicméně vím, že to z mé strany nebyla láska, ale závislost. První a největší problém byl, že jsem se nemiloval. Neměl jsem žádné zdravé sebevědomí. Byl jsem jako psí hovno na ulici, které se sem tam na někoho přilepí a dokud dotyčný nezjistí, co se to přihodilo za katastrofu, tak jsem si tam vysel "vesele" dál.
Sebeláska je nyní můj hlavní cíl a dost o ni bojuju. Pro mě, pro člověka, který špatně pochopil Kristovu nauku o pokání, o vědomí vlastní hříšnosti, je pro mě velmi obtížné tuto lásku praktikovat po celý den. Nicméně vidím první plody. Ačkoliv mám během dne šílené výkyvy nálad. Mám navíc tiky v oku, třesou se mi ruce, protože jsem vyčabral všechny minerály v těle. Řeknu to narovinu. V sobotu jsem 7x PMO a dojezd jsem měl 1x v neděli ráno. V tu sobotu jsem si to udělal pokaždé, když mě to napadlo. Pak už jsem byl vyčerpaný natolik, že už jsem na to ani neměl chuť. Dost mě z toho bolela pravá koule, ale to mi nebránilo v PMO pokračovat. Chvílemi jsem si říkat, že jsem pěkný debil, že už se tím můžu snad i zabít. Před lety jsem slyšel o týpkovi, co se takhle umasturboval k smrti a tenhle strach mě vždy provází, zvlášť když už pomalu cítím bušení srdce, které jsem z toho už několikrát taky měl. Fuj! Už nikdy víc. To bylo jen tak na okraj.
Domnívám se, že jsem si všechnu frustraci z nelásky, tedy z toho, že raději ve společnosti moc nemluvím a jsem uťápnutý, protože se bojím jejich reakce na mou osobu, která už má tak malé sebevědomí, léčil právě pornem. Někdy bych byl raději kdybych neexistoval. Jenže tahle ta mé nevyřčená slova, nevykonané činy, nenaplněný potenciál, se ve mně kumulují dokud nevybouchnu. A řeknu vám, že porno je skvělý symptomatický lék, ale nikdy nemůže vyléčit příčinu nemoci. Myslím, že neláska(sebenenávist) je ta příčina. Příčina toho všeho. Táhne se to semnou už od dětství. Nevím co jsem musel před světem skrývat, že jsem se takhle ničil. Nikdy jsem nebyl sám sebou, byl jsem jen chodící zombie, která paběrkuje po ostatních. Nikdy jsem nevystupoval jako sebevědomá osoba, která může vládnout nad touto zemí. Vždyť já ani nevládl sám nad sebou. Jak člověk může milovat druhé lidi, když nemiluje sám sebe? Zahodil jsem tolik příležitostí, tolik možností. Tolik dobrodružství, protože jsem se bál selhání, bál jsem se odmítnutí. Chtěl jsem se všem zavděčit, být s každým největší kámoš, jenže všechno toto jsem dělal na úkor sebe samého. Nemohl jsem pak ani pro tyto lidi být někým koho by si mohli vážit, protože jsem byl nemastný neslaný, nekreativní, protože jsem se bál co by řekli na můj nápad. Ach, jak já nesnášel brainstorming. Nikdy jsem nic neřekl, protože, všechny mé nápady byly hrozné, někdy dost úchylné, prostě divné. V jednu chvíli jsem uvěřil lži, že musím ty lidi okolo sebe před sebou samým chránit. Že je ve mně tolik špatnosti, že je lepší to všechno ve mně udusit. Sex a porno pak pro mě bylo ideálním ventilem, hezky v soukromí, tam kde mě nikdo nevidí a může být všem u prdele co dělám a jaký skutečně jsem. Vlastně to byly jediné chvíle, kdy jsem byl sám se sebou. Ještě možná za kompem v nějaké multiplayerovce se taky dalo dobře schovat za monitorem. Možná, proto mám rád dost tvrdé úchylné věci, protože ten přetlak je opravdu silný a je to vždycky pořádná řacha a ten průtok nejde zastavit, dokud všechno nevyteče ven. Od nedělního ráno, po vypuštění zbytků frustrace, jsem se zvedl a řekl si v zrcadle, chlape já tě miluji, přijímám tě takového jaký jsi. I když jsi někdy totální sráč, miluji tě. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti… Prostě jsem si sám sebe vzal.
Možná to zní úchylně, ale to je to co teď potřebuju nejvíc. Ano, miluji se. Někdy je to těžké, zvlášť když vyvedu nějakou pitomost, to pak moje ego dost trpí a je těžké se srovnat s tím, že i toto je moje součást, nejsem dokonalý. S mou touho po dokonalosti bych mohl napsat dalších x odstavců, ale nechám si to na potom nebo se na to raději úplně vykašlu, protože to byla taky dost bludná cesta. Chtěl jsem být svatý, ale přitom jsem byl vždy úchylné nadržené hovado, plný touhy a neukojené chutě po ženských. Přestože jsem kdysi sliboval slib čistoty, ve výsledku jsem toužil oprcat všechny ženy světa.
Jak už jsem řekl, hledal jsem v jejich klíně své štěstí, ale tam ho nikdy nenajdu. Bude to jen pomíjivé potěšení. Musím to říct ještě jednou: Pravé štěstí najdu jen ve svém srdci, sám v sobě. V lásce vůči sobě samému. Proto se miluju a je mi dobře. Už od světa nic nečekám, nečekám, že mi snese modré z nebe. Už se nedívám na každou ženu, aniž bych myslel na to, jestli ta nebo ona je pro mě ta pravá a jestli je schopna mě udělat šťastným. Takhle jsem myslel celý život a je to největší a nejhorší iluzorní sen, s prominutím totální píčovina a kdo tomu věří, tak ať si dá pár facek a na tuhle falešnou představu zapomene. Takže pokud jste tady někdo po rozchodu, a litujete se, že jste přišli o své štěstí, když vás vaše kočka opustila, serte na to. Milujte především sebe samé. Pokud vás to bolí, znamená to jediné, že jste si do té ženy promítali sebe samého a s jejím odchodem jste sami sebe ztratili. Pokud jste ztratili motor, smysl života, smysl pro někoho žít, zajisté ho najdeteho v sobě samém. To, že tady jste má nějaký vyšší smysl. Pán vás tu chtěl a chce abyste byli šťastní sami se sebou a abyste si ten život začali doprdele naplno užívat.
Už to dál nebudu rozpitvávat a ukončím to jednou větou z Písma: Miluj bližního svého jako sebe samého!
*ok, nebudu si hrát na tvrďáka, tohle mě během dne sem tam ještě docela sejme, ale pak si hned řeknu, že ji nepotřebuju. Všechno štěstí je přece tady u mě, se mnou a je všude tam kde jsem, dost mi to pomáhá i v situacích, když mám nějakou důležitou schůzku nebo potřebuji něco vyřešit. Uklidňuje mě myšlenka, že až tam budu, tak tam nebudu sám, budu tam přece se svou sebeláskou, a i když se stane cokoliv budu se milovat dál, i kdyby to měl být největší trapas ever. Je mi tedy už naprosto jedno, co si o mě pomyslí druzí. Dává mi to neskutečnou svobodu. I AM FREE!!! I AM HERO! I HAVE A POWER! GONNA LOVE MYSELF, NO, I DON´T NEED ANYBODY ELSE!!
Na fóru od 27. listopadu 2017:
2017: 24,25
2018: 10,11,19,17,33,2,8,9,9,6,5,2,15,5,5,1,4,3,23,8,10,1,1,7,4,3,12,9,17,3,2,5,4,10
2019: 35,2,2,1,9,3,2,1,11,1,2,35,2,34,10,2,6,4,8,3,1,13,13,55(113 no porn),...
2020: ..., 29, 2, 2, 1, 7, ?
No nejsem na to hrdý, nicméně se mi vrátil kašel, poslední dny jsem se cítil hodně nemocně a neměl jsem na cvičení čas ani náladu. Dost jsem teď začal pít alkohol, takže jsem si úplně rozhodil denní rytmus, jelikož neumím pak večer usnout. Mno… nevyvíjí se to úplně dobře. Každé ráno se za to ve sprše nenávidím. Vím, že to je špatně, ale co už. Když se to prostě stane, tak už s tím stejně nic neudělám a obviňovat se už nechci, takže to stejně musím přijmout jako svou součást a odpustit si.