Pište si co nejčastěji to jde svoje deníky. Vaše pocity, vétězství, prohry, pokrok, ptejte se a pomáhejte ostatním.

Moderátoři: Honza, Nepornu.cz, Pete

Uživatelský avatar
By Wasabi
#7033
Ztroskotanec píše: Jestli mají být o něčem tyhle výzvy, je to o nějaké pozitivní změně ve svém životě a odstraňování kořene frustrací, které se mi podařilo (snad) nastartovat, ale nikoli vytrhnout.
Paradoxně cítím úlevu a vyrovnanost.
Relapsům jsem se vyvaroval.

Mohl bych tady zhodnotit, k čemu jsem dospěl, ale beztak to nejspíš nikoho nezajímá.
Hodně přemýšlím, jestli tohle úplné vytěsnění sexuality má nějaký smysl. Do jaké míry jde o motivující prvek a kdy už škodí.



O tom pto přesně je!



Zajímají mě tvoje závěry a co jsi přišel.
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#7061
noporn píše:Ahoj ztroskotanče,
předně - dosáhl si skvělého úspěchu. 80 dní je super a ve výsledku je asi jedno, jestli vydržíš 80, 90 nebo 100. Důležité je, aby si vnitřně cítil, že restart už proběhl, což vzhledem k tvým úvahám, vypadá, že ano. Jen si ohlídej, aby ses vyvaroval P. Co ta seznamka? Dala se považovat za P nebo to bylo něco ,,normálního"?


Nějaké smyslové vjemy to přineslo, ale spíše pracovala fantazie a nadrženost. Chaser efektu jsem se vyvaroval. Orgasmus byl velice příjemný. Cítím se momentálně velice vyrovnaný - byť melancholický. Ale vyrovnaný. Choval jsem se už trochu jako hysterka.

Každopádně výzvu držím dál. V jedné z mých úvah jsem přednesl tezi "jednou závislák, navždy závislák. Byť závislák abstinující."

To, že jsem si odfrknul neznamená, že si chci dávat nějaké úlevy. Spíše trošku přeuspořádat své snažení a znovu začít.

noporn píše:Dále - nechápu, proč píšeš, že by nikoho nezajímalo to, k čemu jsi dospěl. Mě, a myslím, že nejsem sám, by to naopak zajímalo velmi. Ty úvahy při restartu jsou mnohdy inspirující a značně podnětné.


Díky, myslel jsem, že moje předlouhé žvejky nikdo nečte :)

noporn píše:A k tomu MO - já ho tak negativně určitě nevnímám. Samozřejmě při restartu je být bez PMO i MO žádoucí. Jakmile se ale dostaneš do stavu, kdy dokážeš mít MO bez P, tzn. že si o to tělo samo řekne erekcí a nepovede to k chaser efektu, můžeš s MO normálně fungovat. Jako ve všem je ale hlavní to nepřehánět. No, nic - nebudu opakovat, co už jsem tu s vámi jednou řešil.


Samozřejmě není cíl sexualitu potlačit (byť třeba takový Freud nebo Piet Mondrian by tvrdili něco jiného, jak dokáže potlačená sexualita sublimovat), ale nějak konstruktivně usměrnit. V tom se asi shodneme oba. Nicméně pro některé z nás to může být dost na hraně.

Wasabi píše:Zajímají mě tvoje závěry a co jsi přišel.


Bojím se, že moje závěry se budou opakovat. Ale budiž. Zkusím to vylíčit nějak zevrubně a jednou provždy.

Tak jo. Moje závěry po 80 dnech…

Fyziologické a psychologické změny:
Kdyby někoho zajímaly fyziologické a psychologické změny, tak potřeba koukat na porno naprosto nulová. Kdyby mě někdo momentálně vyzval: „Nechceš se podívat na péčko?“ byl by to pro mě takový bizár jako se mě zeptat, nechci-li se převléct do ženského prádla. Na druhou stranu jsem si erotiku – jako tvořivý člověk - hodně vysublimoval do umění. Sexuální BDSM preference se trochu otupily, nezmizely, více než sex ovšem postrádám obyčejnou něhu. Polibky, doteky, objetí, mazlení, hlazení, děvče stulené pod křídlem. Co se týče tělesných pochodů, tak to je sice vzrušivější na sexuální podněty, před nedávnou masturbací jsem si byl schopen přivodit erekci pouhou erotickou myšlenkou. Na druhou stranu mě nakonec prohnala emoční hysterie plynoucí ze zjevné sexuální frustrace.

Přeuspořádání života:
Snažím se ve svém životě o četné změny. Nemohu tvrdit, že jde o důsledek PMO. Jde o konglomerát drobných změn mého života, pozitivních a konstruktivních, odstartovaných tak nějak souběžně doteď udržovaných a stupňovaných. I když mi po novém roce trochu došel dech, snažím se.
Život se tedy hýbe vpřed nadějnějším směrem, ale trápí mě minulost. Stále jsem vnitřně zlomený. Strašně jsem se snažil si odpustit, ale stále nic. Nemohu si odpustit, cyklím se v jakémsi začarovaném kruhu syndromu nedokončené úlohy, ze kterého nevím jak ven, a tak jsem ho začal zcela vědomě uzavírat. Hodně jsem zklamal sám sebe. Nemluvě o lidech okolo. Hodně se teď věnuji profesní kariéře. Za tři roky chci jet do Santiaga Compostely. Ale jsem plný pochyb a lítosti. Těch 14 týdnů detoxu jsem se ustavičně bičoval myšlenkami: „Proč to jde tak snadno a předtím nešlo? Nemohl jsem tohle udělat dřív, než se celý můj život zhroutil?“ a jak jsem se snažil najít odpověď, uvědomil jsem si pár věcí, se kterými se s vámi chci podělit.

  • 1. Není to o pornu. Porno je jenom důsledek vnitřní nenaplněnosti nebo frustrace našich životů. Stejně tak bychom mohli chlastat, hulit nebo utíkat k počítačovým hrám. My ujíždíme na dopaminu. Každý máme svůj osobitý důvod proč. Jsou tady lidé, kteří k tomuhle sklouzli v důsledku dlouhodobého stresu (já). Jsou tady lidé, kteří tohle dělají z nudy. Jsou tady lidí, které k tomuhle žene sexuální frustrace pramenící z toho, že je žádná nechce. Je naprosto mylné domnívat se, že skoncování s pornografií, masturbací a podpůrně i sociálními sítěmi a dalším naše problémy vyřeší. Nevyřeší! Přestat koukat na porno není samospásné! Protože pornografie není o sexu. Je to únik. Tajný svět, do kterého může člověk snadno zmizet.
    Přiznat si problém je první základ úspěchu, který nás sem svedl dohromady. Umět pojmenovat příčinu problému je klíč druhý. A tady řada lidí selhává. Dostatečně sami sebe neznají, nejsou k sobě dost kritičtí nebo jim jednoduše chybí dostatečný nadhled a životní zkušenost, aby ten bludný kořen, díky kterému se motají v začarovaném kruhu relapsů, identifikovali. Sice chtějí svou závislost řešit, ale jelikož neví, co ji způsobuje, jsou odsouzeni k věčnému nezdaru. Chce to velký nadhled, kritičnost k sobě sama a do jisté míry i mentální zralost, schopnost nadhledu. Mě to stálo hromadu sebepitvání, čtení psychologickách knížek, psaní deníků, docházení do jedné terapeutické skupiny (ne kvůli pornu), než jsem si řekl: „Dost!“
    A to je ten třetí krok. Ten těžší. Ta nutnost bludný kořen vytrhnout. K úspěšnému zvládnutí závislosti je třeba konfrontovat se s příčinami svého nezdaru, pochopit své životní problémy a chtít opravdu je řešit, protože jenom to produkuje tu vnitřní sílu! Chtít je řešit navzdory všemu nepohodlí, odříkání, přemáhání a titěrné každodenní práci složené z milionů maličkostí. Pochopit své starosti a poznat sám sebe je jenom jedna část problému. Abych byl problémy schopen úspěšně vyřešit, musím nastavit zrcadlo falešným já, poznat jaký opravdu jsem, odstranit pocit viny, zlepšit svoje sebevědomí a … překročit závislost na pornografii je zase jenom jeden z mnoha dílků všeho. Jenže k tomu člověka nemůže motivovat vnější okolí. K tomu se člověk nemůže nutit zákazy. Člověk musí cítit, že Ty věci chce. Protože jenom to generuje tu klíčovou sílu. Upnout se na ty konstruktivní změny, pro které nebudu mít na porno chuť. A hlavně sílu vytrvat a nepolevit.
    Honíš, protože jsi frustrovanej? Vyřeš si své problémy a odstraň kořen frustrace. Nebo snad koukáš na porno, protože Tě žádná nechce? Začni na sobě makat, zvyš svou společenskou hodnotu, zbav se strachu z neúspěchu a zlepši svoje sebevědomí, socializuj se, začni se věnovat něčemu, kvůli čemu budeš pro holky zajímavej. Nebo honíš z nudy? Tak se zvedni a běž zkoušet různé aktivní zábavy, koníčky, sporty, zbav se strachu riskovat a změň profesi… prostě najdi si nějakou konstruktivní zábavu anebo konstruktivní metodu sebevyjádření, která Tě bude bavit a naplňovat, abys neměl důvod utíkat k pornu! Prostě vystup ze své komfortní zóny a dělej něco! Nějak to řeš! Protože cílem není přestat koukat na porno. Cílem je změnit to podstatné, to klíčové, na které se zbytek nabalil jak bláto. A nic z toho není vůbec lehké, protože skutečnost se uskutečňuje jenom skutky. A to je práce. Někdy namáhavá, často nudná a nepříjemná. A nikdo nás za ty dílčí, malicherné, ale přece namáhavé úspěchy nepochválí. Na tom obzoru nás nečeká výhra ve sportce, vysokoškolský diplom, žádné „žili šťastně až do smrti.“ Po tom všem úsilí jenom přestaneme být otroky svých pudů. Život to nezmění, ale zbaví nás to jedné železné koule, co na řetězu vláčíme za sebou. Člověka budou pořád čekat překážky, nezdary a těžkosti. Pořád se bude muset snažit a přemáhat. Ale bude se mu to zvládat o kapánek snáz.
  • 2. Vůbec není od věci se nad problémem zamyslet ze širšího aspektu obecné adiktologie. Je to prostě závislost a my jsme závisláci. Já si třeba přečetl nějaké knížky o archetypálních vzorcích závislostního chování, její prevenci, léčbě a hlavně o jejích příčinách. Pomohlo mi to pochopit celý problém v širším rámci. Vidět věci komplexně a také si uvědomit, že tohle není o nějaké výzvě vydržet 90 dní PMO challenge a pak ízy pízy protrhnu cílovou pásku a pohoda jazz. Tohle bude celoživotní boj. Protože ať se kdokoli léčí z jakékoli závislosti, nikdo nikde neoperuje s pojmem „vyléčený závislák.“ Je jenom závislák, léčený závislák a abstinující závislák. Lidé, kteří se sem na fórum po drahných dobách vrací, protože opětovně téhle mánii propadli, jsou přesvědčivým důkazem. Všechny změny, které jsem ve svém životě podnikl a podniknout chci, tedy nedělám proto, abych teď na 90 dní přestal koukat na porno. Musím je chtít a dělat s vědomím, že budou trvalé. Jinak Tě to dřív nebo později zase dožene. Sice se budeš kasat, že jsi vydržel 210 dní PMO výzvy, ale co z toho.
  • 3. Také si myslím, že systém challengí jako způsob řešení závislosti je zavádějící. Ano, svůj smysl do jisté míry má. Fungují jako ukazatel úspěchu, síly vůle. Opakované relapsy by člověka měly pohnout k širšímu zamyšlení, proč selhává. Challenge jako sprchování studenou vodou člověka vedou k sebepřemáhání, k čemusi konstruktivnímu. Ale jinak by se challenge neměly přeceňovat. Protože primárně je to o změnách týkající se životního stylu. Protože Ty jsou pro úspěch klíčové.

Zhruba nějakým časem jsem tady dost nevybíravě napadl snažení několika z vás jako plytké, neupřímné a k ničemu. Hodně jsem přemýšlel, nebyl-li jsem k vám až příliš nespravedlivý nebo zlostný. A po dalším měsíci, co jsem zase o kousek přerostl sám sebe, jsem dospěl k názoru, že nebyl. Stále trvám na názoru, že řadě zdejších tato stránka poskytuje falešné alibi, jakousi iluzorní představu snahy, že něco dělají. Uvědomují si problém, rádi by se ho zbavili, ale podvědomě ho řešit nechtějí. Nechtějí převzít tu zodpovědnost za sebe v celé šíři. Podvědomě očekávají, že se řada věcí nehoněním u porna začne řešit sama od sebe. Ne, nezačne. Chápu tenhle přístup u nováčků, kteří se teprve klackují. Ti si potřebují sérií neúspěchů projít, ale zůstává mi nepochopitelným u některých stálic tohoto fóra, kteří mají dost široké know-how a fungují jako zdatní mentoři ostatních, věnují tomu tady moře času, ale selhávají. U těch si opravdu myslím, že jde o jakousi prazvláštní komfortní zónu. „Problém jsem si přiznal, ale zároveň jsem se smířil, že opakovaně selhávám, a i když mám mentální kapacity provést komplexní přehodnocení přístupu k sobě samotnému, když dokážu velice fundovaně radit ostatním, tak raději po milion páté zase selžu, protože …“
… protože pohodlnost. Protože honění piňdoura.
Ne, to není snaha, za kterou se můžete krýt, a kterou se můžete hájit. Já vím, že tyhle stránky by měly plnit primárně podpůrnou a terapeutickou funkci. Ale jsou chvíle, kdy by komunita měla jedinci nastavit zrcadlo a neudržovat ho v sebeklamu. Člověk totiž potřebuje dostat tu facku. Slyšet tu pravdu. Protože podle mě je to až ta facka. Ta facka, kdy se člověku začne všechno sypat jako domeček z karet. Má oblíbená teorie nepoučitelnosti praví, že člověk pozná, že chybil, až když na to doplatí. A o tom to je. Až když už je toho tak strašně moc, že všechno chlácholení, utěšování, podpora, svádění viny a štěpení kančího chlupu vedví nikam nevede.

Je to zkrátka o té vůli říct si: "Nechci. Takhle svůj život dál vést nechci." Ale ne protože cítím, že by se nějak mělo. Ale protože JÁ nechci. Jenže k tomu dospějeme většinou, když se nám všechno topí ve sračkách.

Pamatuji ten den, kdy jsem přestal já. Na ten impuls.
Lituji, že to muselo zajít až tak daleko.

No nic. Vám držím palce a o sobě budu dávat vědět.
Uživatelský avatar
By noporn
#7064 Ahoj ztroskotanče,

díky za tvé postřehy. Dá se říct, že s nimi rezonuji. Hlavně s tím, že pojem abstinující závislák asi nejlépe vystihuje moji situaci. Stále mám v hlavě takový ten hlásek, co se čas od času objeví a našeptává - pojď si ho honit u P. Vždyť žiješ jen jednou, tak proč si ten život neužít? Na co se trápit, pusť ten tlak ze sebe! V době krize nejtěžší si obvykle pročtu svůj deník, kde jsem se zavázal, že něco ze sebou udělám, a většinou ta akutní nadrženost nebo, chcete-li, touha po dopaminu poleví. Když si vzpomenu na to, v jakém emočním rozpoložení jsem byl, když jsem ty řádky psal, raději se té touhy vzdám. Nebo si pročtu deník někoho z vás s tím, že nechci takto dopadnout. Nechci bezmyšlenkovitě masturbovat u P tři dny, a pak se zase vracet s tím, že začínám od nuly. Že jsem všechny ty závazky, které jsem si stanovil, porušil.

A ano - není to o P. Je to o dveřích do neznáma, které se bojíme otevřít. Sám před mnohými takovými dveřmi stojím. Kdybych se ale nevzdal P, asi bych si to nikdy neuvědomil. Respektive stále dokola bych před tou krutou pravdou utíkal k PMO. Neuvědomil bych si, že jsem vlastně stále jen vyplašené kuře a k tomu, abych se změnil na bojového kohouta, si musím ještě sakra máknout. A to sakra hodně máknout.

Dále píšeš
Zhruba nějakým časem jsem tady dost nevybíravě napadl snažení několika z vás jako plytké, neupřímné a k ničemu. Hodně jsem přemýšlel, nebyl-li jsem k vám až příliš nespravedlivý nebo zlostný. A po dalším měsíci, co jsem zase o kousek přerostl sám sebe, jsem dospěl k názoru, že nebyl. Stále trvám na názoru, že řadě zdejších tato stránka poskytuje falešné alibi, jakousi iluzorní představu snahy, že něco dělají. Uvědomují si problém, rádi by se ho zbavili, ale podvědomě ho řešit nechtějí. Nechtějí převzít tu zodpovědnost za sebe v celé šíři. Podvědomě očekávají, že se řada věcí nehoněním u porna začne řešit sama od sebe. Ne, nezačne. Chápu tenhle přístup u nováčků, kteří se teprve klackují. Ti si potřebují sérií neúspěchů projít, ale zůstává mi nepochopitelným u některých stálic tohoto fóra, kteří mají dost široké know-how a fungují jako zdatní mentoři ostatních, věnují tomu tady moře času, ale selhávají. U těch si opravdu myslím, že jde o jakousi prazvláštní komfortní zónu. „Problém jsem si přiznal, ale zároveň jsem se smířil, že opakovaně selhávám, a i když mám mentální kapacity provést komplexní přehodnocení přístupu k sobě samotnému, když dokážu velice fundovaně radit ostatním, tak raději po milion páté zase selžu, protože …“


Je těžké posuzovat ostatní takhle přes fórum. Nevíme, z jakých poměrů pocházíme. Při komunikaci se nedíváme vzájemně do očí. Nemůžeme tudíž brát toto fórum jako skutečnou terapeutickou skupinu. Osobně ale také nechápu příčinu neustálého selhávání některých z členů. Pokud mohu mluvit za sebe, tak když už jsem se odhodlal sem napsat svůj příběh, byť to pro mě nebylo ale vůbec jednoduché, když už jsem se odvážil i některým z vás radit z pozice člověka, který má něco za sebou a když už jsem si stoprocentně přiznal, že P je pro mě problém, tak nechápu, co by mě muselo donutit k tomu, abych si P ještě nikdy dobrovolně pustil. A to mně tady prosím vy, co jste se v tomto popisu poznali , nebrečte pod příspěvek, že P jste si pustili, když jste byli ve sračkách. Já také nemám na růžích ustláno. Zrovna dnes jsem na pokraji zhroucení, protože jeden můj blízký člověk jde na vyšetření s tím, že to může dopadnout velmi špatně, ale pevně věřím, že se to v dobré obrátí. Navíc úzkosti a neustále pochyby o smyslu svého života. A pouštím si P? Selhávám snad?

Teď si trochu rýpnu, za což se předem omlouvám, ale nesnažím se teď nějak svoje slova cenzurovat. Vidím, že ten náš spolubojovník, ke kterému ten dotaz na tomto místě budu směrovat, pročítá rovněž ztroskotancův deník. Nechci tě to, wasabi, vrážet přímo do tvého deníku, protože si myslím, že tady to má momentálně vzhledem k tématu své místo a doufám, že to pochopíš a nějak se nenaštveš. Jak si mohl, wasabi, zase sklouznout k P a maratonu PMO, po tom, co jsi vytvořil toto fórum? Po tom, jakou práci si tomu všemu věnoval? Po těch všech úspěších, které si měl? Jak říkám, chápu, že člověk potřebuje čas od času MO, ale proč to P? Vždyť sám si tolik věnoval boji proti němu. To je jako, kdyby aktivista z greenpeace šel ulovit velrybu, a pak ji snědl. Já tomu zkrátka nerozumím, a tak se musím zeptat. Asi abych sám se poučil a někdy v budoucnu nepodlehl.

Na jednu věc si ale dejme ztroskotanče a všichni ostatní velkého majzla. Tu věc jsem odpozoroval od abstinujících kuřáků a jmenuje se radikalismus. Nejradikálnější nekuřáci jsou vždy bývalí kuřáci. Já nechci být radikální nofaper. Nechci ostatní nutit žít tak, jak jsem si zvolil já. Je to přece jen věc každého osobní svobody, tudíž jeho svobodného rozhodnutí. Já jen chci, aby byl každý informován o možných rizicích, které P přináší, dříve než do toho spadne. A to se zatím v naší společnosti neděje.
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#7070 Ahoj noporne,

předně Ti děkuji za obsáhlou reakci a vůli si mé sáhodlouhé povídání přečíst. Vážím si toho. Měl jsem za to, že svými dlouhými příspěvky spíše čtenáře odrazuji.

Za druhé - souzním s Tebou. Ve všem.
Všichni to máme těžký. Všichni s něčím bojujeme. Všichni se přemáháme. Všechny nás to drtí. Mnohdy je to nefér. Můžeme si poplakat, zafňukat (ano, myslím, že i my muži bychom měli více se otevírat z emocí a občas i pobrečet. Sám jsem to poznal na sobě, jak šílené je být někdy zašpuntovaný a všechno se snažit hrdé nést v sobě. Jak těžké to je pro mě sama i mé okolí). Ale nesmíme to vzdávat. Protože nic jiného nám nezbývá. Protože nic jiného nepomůže, než se zvednout, stát nejrovněji, jak pod tím jhem svedeme, a jít.

Co se týče Wasabiho ...
.. já osobně si dovedu dost představit, že bych po téhle anabázi zase k pornu také spadnul. Stačilo by, aby mi někdo podseknul tu jedinou nohu, na které momentálně stojím. A to vyrazit mě z práce, kde je to sice hardcore, ale která mě může posunout dál a ke které se upínám a díky které tohle prabídné období nějak přežívám.

A co se týče posledního bodu - jasně. Lidem nejde vtloukat do hlavy nic metodou Norimberských trychtýřů, každá vznešená ušlechtilá myšlenka, když je znásilněna a vtloukána do hlav násilím zcela zákonitě vzbudí silnou reakci, stejně, jak před tím to byla silná akce. Jenom .. někdy je třeba někoho kopnout a nastavit mu to nepříjemné zrcadlo.
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#7394 Nový start, nový začátek ...

Dne 20. dubna se svítáním začínám znovu výzvu.
V uplynulém čtvrt roce jsem držel 80 dní PO výzvu.
Úplně jsem odvykl pornu a změnil přístup ke své sexuální energiií.
Na Velký pátek 18. dubna jsem se na druhé schůzce vyspal s ženou, která mi naznačila, že by byla ochotná stát se mojí milenkou. Ona uspokojena, já měl v sobě ještě silné rezervy. Pro mě jde o velký mezník. V životě jsem něčeho takového nebyl schopen. Vždycky mi to trvalo extrémně dlouho se někomu otevřít.

Obecně i myslím, že nejde ani tolik o porno jako otázku sebevědomí.

Cíl?
Teď bych chtěl 90 dní PM výzvu.
Prostě v tom nějak pokračovat. Sexuálně se ukájet s milenkou a zcela masturbaci zrušit. Poslední 3 měsíce jsem byl hodně ubitý prací. Chci zasadit do svého života více cvičení. Možná otužování a vrátit se zase k jednomu bojovějšímu sportu, co jsem dělal. Řešit svůj zpackaný život a obnovovat onoho vnitřního muže.
Krachy v mém životě pořád bolí.
Je mi to všechno líto.

Je to vlastně šíleně směšný, v jakém krátkém časovém horizontu se celý můj život zřítil do úplné prdele (a já s ním) a jak zdlouhavě a namáhavě dofukuji sám sebe, hojím všechna ta citová bebíčka a snažím se stát se zase úplným mužem.

Jinak v práci asi blbý. Na konci ledna dosavadní změnil a mám pocit, že mi po Velikonočním pondělí, kdy mi končí zkušebka, řeknou sbohem. Budu to muset nějak ustát.

Mohl bych si připočíst asi pět dní k dobru, co jsem se zařekl nemasturbovat, ale resetuji tohle všechno.
Stejně jako 27. prosinec 2018 se stane den, kdy jsem přestal koukat na porno, nechť je 20. duben 2019 den, kdy jsem po pornu začal omezovat a rušit i masturbaci ve prospěch skutečného sexu se ženou.

Do prdele. Do prdele se vším.
Ale co.
Lepší už to nebude.
Tak jdeme na to. Do další fáze.
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#7445 S:
19. 4. 2019
27. 4. 2019
2.5.2019


Noc z 3. května na 4. května 2019
Sen o bývalé. O našem potkání po letech. Ona ostříhaná s ofinkou, vlasy po ramena. Rekapitulujeme. Ze sna se budím, záchvat úzkosti. Pak ještě několikrát v noci mě ještě budí bušení srdce, sevřený hrudník a nevolnost.

MO - Reset výzvy
4.5.2019 (s ožíváním sexuálního života začínám být opět při chuti. Bohužel milenka neměla čas a já neměl zdlouhavě vylehávat v posteli. Takže reset výzvy po 14 dnech). Možná v tom byla ale touha se uklidnit, jak tak nad tím přemýšlím. Tenhle týden ve mně vinou okolností gradovala silná vlna nostalgie, která v neděli dost nešťastně vygradovala.

V neděli 5. května jsem byl s přáteli lézt na stromy, což bych si užil, kdyby opět nebyla čeřena vlna nostalgie, načež mi bývalá jenom tak mimochodem napsala, že by si ráda odvezla svoje věci, které ji u mě ještě zbývají, a zda se nechci vidět. K druhé nabídce jsem se vyjádřil zamítavě, načež ona zareagovala velice trefně o mých nezpracovaných citech a neschopnosti jít dál. Konverzace byla slušná, krátká a věcná, ale ... mě to rozkopalo. Zase mi to připomnělo všechny ty věci - nejen o ní, ale spíše proč se cítím, jak se cítím. Trvalo mi asi pět hodin, než jsem se sebral. Šel předčasně spát a ani teď nemám dobrou náladu. Děsí mě to, jak je to ještě ve mně všechno živé. Už mě to nebaví. Mám pocit, že dva roky žiju v ustavičném smutku. Buď se umrtvuji prací anebo rozptyluji maličkostmi, které jsou krásné a připomínají mi, jak je hezké žít, ale když ustanou, vrátí se zase to základní nastavení. Mám pocit, jak když ve mně něco umřelo. Dříve jsem si o sobě myslel, že jsem úžasný chlap a mohu všechno, co chci. Teď se vnímám jako trosku.
Je to už třináct měsíců, co se ode mě odstěhovala a stále to není dobrý. Chybí mi. Chybí mi v tom, co mi dávala. V tom, v čem jsem v ní viděl spřízněnou duši. Nemohu se stále vyrovnat s tím, co jsem způsobil zejména sám na sobě. A pak se to ve mně většinou spustí. Člověk začne vnímat i tu druhou stránku toho všeho a pak se dostane do hypotetického spekulování coby kdyby .. člověk se akorát nimrá v něčem, co dávno pozbylo smysl. Vždycky jsem rozchody snášel špatně. Tohle je ale ... extrém. Proč to pořád bolí? Proč mi pořád chybí? A co mi vlastně chybí doopravdy?
Strašně bych si přál zapomenout, necítit ty pocity viny a lítosti a jít konečně s lehkým srdce dál.
Kéž si to jednou odpustím.

11.5.2019
Zase reset. PMO. Deník Remeze mě zaujal podívat se, jak vypadají takové silikonové panny. Nakonec jsem u toho masturboval. Týden na prd. Masturbace kraťoučká, i tak s orgasmem. Bez relapsu. Spíše nechápu, proč jsem to udělal. Pornem nezaujatý.

18.5.2019 Reset
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#7716 6. června 2019

RESET. PMO. RELAPS.

Poslední dobou jsem trochu relapsoval. Někdy i u porna. Paradoxně to nevnímám tak docela kriticky.
Hodnotím uplynulý půl rok.
Nevím, jestli PMO výzva tak docela prospívá mé mentální stabilitě.
Mám pocit, že když držím PMO výzvu a za období, kdy jsem držel PMO výzvu, se ze mě stávala nadržená hysterka, co věnovala svou pozornost ženské společnosti víc, než je zdrávo, až neměla čas pořádně na sebe. Často přitom šlo o takovou společnost, která člověka neposouvala nikam dál.

Pořád přemýšlím nad nějakou zlatou střední cestou.
Nejde úplně zazdít sexualitu přece. Na druhou stranu co když ji nemohu ventilovat, jak bych potřeboval? Pak snaha po ventilace stojí tolik úsilí, že si říkám, že mi za to vlastně tohle ani nestojí. Mohl bych se věnovat raději něčemu jinému.
Nebo není tohle dáno něčím jiným?
Rád bych si přečetl knížku "Odpoutaný muž" a hledal tam inspiraci.

Mám pocit, že poslední měsíce mi protekly mezi prsty. Jenom se v nich protočilo asi dvanáct ženskejch, se kterými jsem se v nějakém poměru stýkal, a jejichž jména si už ani nevybavuji. Takhle to nejde. Musím si dát dohromady ještě trochu život, pak teprve bude čas na sukně. Nebo nevím. Osciluji střídavě mezi prvým i druhým a nevím.
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#7730 12. 6. 2019
1:06
Jdeme se kousnout.

16.6. 2019 - S a pak M. Reset.
23.6. MO
29.6. PMO
30.6. PMO
4.7. MO
15.7.PMO
17.7. PMO
19.7. PMO
25.7. PMO Chci zkusit vydržet do 21.8 bez honění
27.7. PMO
28.7. PMO
3.8. S
4.8. PMO
13.8 PMO 2x
17.8. PMO 2x
25.8. PMO 2x

Zase relaps. Nebaví mě to. Ale možná je to lepší než nehonit a být sexuálně frustrovaný.

31.8. PMO
7.9. PMO
8.9. PMO
9.9- PMO
10.9. PMO
12.9. 2x PMO
15.9 2x PMO
16. 9 2x PMO

Ale teď už vážně konec.

19.9. 2x PMO

Nevím jestli tohle má vůbec smysl, zase jsem do toho spadl

22.9. 2x PMO
25.9. PMO
28.9. 3x PMO
29.9 PMO
3.10. PMO
6.10. PMO

Třetí den. Kritický je třetí den. Nějak se mi moc nedaří v životě. Jsem unavený a přepadá mě stagnace a letargie. Tím to bude.

9.10. 3x PMO. Pracuji pozdě do noci, jsem vyčerpaný a potřebuji se soustředit. Masturbuji.
13.10.
19.10. PMO
20.10. PMO
25.10 3x PMO
27.10. 3x PMO
28.10 PMO

Čtyři měsíce v háji. Nějak se mi nedaří a tohle je důsledek.

5.11.2019 PMO
6.11.2019 3xPMO
7.11. 2xPMO
9.11. PMO
10.11. PMO
11.11. PMO
Uživatelský avatar
By Ztroskotanec
#8525 Čas nalít si čistého vína.

Přes léto řešil jsem hodně pracovní starosti a obecně jiných starostí zase do závislosti na dopaminu spadnul.

Se střídavými úspěchy dával jsem svému životu směr. Práce. Volnočasové aktivity. Tělesné zdraví (podařilo se mi poměrně zhubnout a zesílit maskulaturu). Řešení nějakých problémů. A další. Jelikož má kamarádka na doteky a příležitostný sex byla taktéž přezaměstnaná svými problémy, absenci chybějící intimity a zesilující tlak svých starostí začal jsem řešit příležitostnou masturbací a ojedinělým sledováním pornografie (byť spíše povídat a soft obsahu). Říkal jsem si, že je to jenom do času, a že to nevadí.

V průběhu měsíců září a října vyvrcholily některé těžkosti dvěmi velice nepříjemnými událostmi, které mě dost sebraly. Navalilo se na mě hodně z minulosti a to mě poslalo zase do stavů sebelítosti, zmaru a melancholie. Od té doby je moje mentální zdraví totální propadák a já nejsem schopný se sebrat. A z masturbace a porna (příležitostného upouštění páry, aby člověk nezačal být sexuálně frustrovaný a mohl fungovat), stal se opět únik.

Ne, nemohu říct, že jsem zase na začátku. Za tu dobu, co jsem se z tohohle bláta zvedl, jsem ušel dlouhou cestu. Ale nějak jsem setrvačnosti se s každým krokem do toho bořil zase hloubš a hloubš a zase v tom vězím až po pás.

Takže jdu do další výzvy.