- pát lis 08, 2019 10:27 pm
#8517
Ahoj, Budu si říkat třeba Indy. Je mi 18 let a studuju na jednom nejmenovaném gymnáziu v nejmenovaném městě. Porno mě na mojí životní cestě doprovází už hodně dlouho. Začíná to být problém, který seriózně ohrožuje moje štěstí a životní cíle. Proto s ním (překvapivě 
) chci přestat.
Začalo to někdy v 11 letech. Byl jsem poměrně hodnej, tichej kluk s klidnou nekonfliktní povahou, takže naprosto ideální terč šikany. Jako introvert jsem měl jenom pár kamarádů. Ti bydleli daleko ode mě, takže volný čas jsem trávil většinou jen sám se sebou. A tak jsem se, protože jsme měli doma počítač a přístup k internetu, dostal k pornu. Myslím, že zrovna vám asi nemusím popisovat, jak moc mě fascinovalo. Postupem času jsem ho začal využívat jako způsob jak se uvolnit a zapomenout na problémy ve škole a na časté a naprosto zbytečné hádky rodičů. Brzy se z toho stala rutina. Naštěstí jsem měl řadu kroužků a sportovních aktivit, takže jsem u toho sice seděl často, ale nikdy ne moc dlouho a nikdy jsem neměl potřebu sledovat extrémy. Ale i tak se mi časem začalo negativně vrývat hluboko do sebevědomí. Nejpozitivnější obrat v mém životě nastal, když jsem vstoupil do skautského oddílu, kde jsem poznal spoustu naprosto úžasných lidí, od kterých jsem převzal jejich hodnotový systém. Sledovat p. jsem ale rozhodně nepřestal, před vstupem na střední školu se všechno spíš zhoršilo. Nedostatek sebevědomí se projevil hlavně na začátku střední školy při komunikaci se slečnama, kdy všechny pokusy končily v lepším případě friendzonem, v horším naprostým nepochopením a neúspěchem, což byl pouze další spouštěč sledování p. Moje první vážná známost začala asi rok zpátky ale rozhodně to nebylo zrovna to, co jsem hledal, šlo spíš o pseudovztah založený jen na fyzickým a sexuálním kontaktu. Poprvé se tady i projevila lehčí forma e. dysfunkce, z čehož jsem byl psychicky... naprosto v prdeli
. O škodlivosti porna jsem věděl už předtím dokonce jsem zkoušel párkrát přestat, ale až tohle mě donutilo něco se sebou opravdu dělat. Zvládl jsem 30 dní v hard módu a byly to jedny z nejlepších chvil mojeho života. Cítil jsem spoustu energie, nadšení, radosti a motivace. a e.d. na dlouho zmizela úplně. Ale místo toho, abych pokračoval v restartu jsem se vrátil zpět do vyjetých kolejí, možná ještě ve větším rozsahu. Hlavně kvůli Dělání řidičáku a dost špatnýmu prospěchu ve škole. Když skoro propadáte ze tří předmětů, který vás naprosto nezajímaj, asi nemáte důvod večer usínat s úsměvem na tváři a s úsměvem na tváři se probouzet. Ale nebojte, rozhodně tady nechci brečet o tom, jak na hovno celej svět je, je mi naprosto jasný, že spousta z vás řeší každej den mnohem závažnější problémy a má absolutní právo se mi za tyhle blbosti vysmát do ksichtu.
Mým největším spouštěčem je frustrace způsobená friendzonem a absencí smysluplného vztahu s milou a usměvavou holčinou, kterou bych mohl mít rád a dělat jí radost. ALe jak by mohla mít ráda někoho, kdo nevěří ani sám sobě?
Pozitivní výsledky restartu mám vyzkoušený sám na sobě a i kdyby to bylo jenom placebo, je to hodně příjemná a užitečná věc. Nejde mi jenom o to, abych se zbavil nechtěnýho zlozvyku, ale abych celkově změnil svůj život, častěji cvičil, víc se věnoval přípravě na maturitu a na přijímačky na VŠ. Chci se těšit na každý nový den, radovat se z obyčejných věcí, poznávat další lidi a místa. Ne jenom sedět doma u p. litovat sám sebe...
Je mi naprosto jasný, že pokud si svoje zkušenosti nebudu zapisovat sem, nebo někam na papír, nebude to mít moc dlouhý trvání... Proto jsem tady. Abych byl takový, jako jsem vždycky chtěl být. Za všechno ve svým životě si můžu sám. Za to pozitivní, i to negativní. Pokud se mi pokusí splnit 90ti denní výzva, konec bude přímo na moje 19. narozeniny. A tohle je dárek, který chci dát sám sobě. Držte mi palce, jdu do toho.
) chci přestat.Začalo to někdy v 11 letech. Byl jsem poměrně hodnej, tichej kluk s klidnou nekonfliktní povahou, takže naprosto ideální terč šikany. Jako introvert jsem měl jenom pár kamarádů. Ti bydleli daleko ode mě, takže volný čas jsem trávil většinou jen sám se sebou. A tak jsem se, protože jsme měli doma počítač a přístup k internetu, dostal k pornu. Myslím, že zrovna vám asi nemusím popisovat, jak moc mě fascinovalo. Postupem času jsem ho začal využívat jako způsob jak se uvolnit a zapomenout na problémy ve škole a na časté a naprosto zbytečné hádky rodičů. Brzy se z toho stala rutina. Naštěstí jsem měl řadu kroužků a sportovních aktivit, takže jsem u toho sice seděl často, ale nikdy ne moc dlouho a nikdy jsem neměl potřebu sledovat extrémy. Ale i tak se mi časem začalo negativně vrývat hluboko do sebevědomí. Nejpozitivnější obrat v mém životě nastal, když jsem vstoupil do skautského oddílu, kde jsem poznal spoustu naprosto úžasných lidí, od kterých jsem převzal jejich hodnotový systém. Sledovat p. jsem ale rozhodně nepřestal, před vstupem na střední školu se všechno spíš zhoršilo. Nedostatek sebevědomí se projevil hlavně na začátku střední školy při komunikaci se slečnama, kdy všechny pokusy končily v lepším případě friendzonem, v horším naprostým nepochopením a neúspěchem, což byl pouze další spouštěč sledování p. Moje první vážná známost začala asi rok zpátky ale rozhodně to nebylo zrovna to, co jsem hledal, šlo spíš o pseudovztah založený jen na fyzickým a sexuálním kontaktu. Poprvé se tady i projevila lehčí forma e. dysfunkce, z čehož jsem byl psychicky... naprosto v prdeli
. O škodlivosti porna jsem věděl už předtím dokonce jsem zkoušel párkrát přestat, ale až tohle mě donutilo něco se sebou opravdu dělat. Zvládl jsem 30 dní v hard módu a byly to jedny z nejlepších chvil mojeho života. Cítil jsem spoustu energie, nadšení, radosti a motivace. a e.d. na dlouho zmizela úplně. Ale místo toho, abych pokračoval v restartu jsem se vrátil zpět do vyjetých kolejí, možná ještě ve větším rozsahu. Hlavně kvůli Dělání řidičáku a dost špatnýmu prospěchu ve škole. Když skoro propadáte ze tří předmětů, který vás naprosto nezajímaj, asi nemáte důvod večer usínat s úsměvem na tváři a s úsměvem na tváři se probouzet. Ale nebojte, rozhodně tady nechci brečet o tom, jak na hovno celej svět je, je mi naprosto jasný, že spousta z vás řeší každej den mnohem závažnější problémy a má absolutní právo se mi za tyhle blbosti vysmát do ksichtu.Mým největším spouštěčem je frustrace způsobená friendzonem a absencí smysluplného vztahu s milou a usměvavou holčinou, kterou bych mohl mít rád a dělat jí radost. ALe jak by mohla mít ráda někoho, kdo nevěří ani sám sobě?
Pozitivní výsledky restartu mám vyzkoušený sám na sobě a i kdyby to bylo jenom placebo, je to hodně příjemná a užitečná věc. Nejde mi jenom o to, abych se zbavil nechtěnýho zlozvyku, ale abych celkově změnil svůj život, častěji cvičil, víc se věnoval přípravě na maturitu a na přijímačky na VŠ. Chci se těšit na každý nový den, radovat se z obyčejných věcí, poznávat další lidi a místa. Ne jenom sedět doma u p. litovat sám sebe...
Je mi naprosto jasný, že pokud si svoje zkušenosti nebudu zapisovat sem, nebo někam na papír, nebude to mít moc dlouhý trvání... Proto jsem tady. Abych byl takový, jako jsem vždycky chtěl být. Za všechno ve svým životě si můžu sám. Za to pozitivní, i to negativní. Pokud se mi pokusí splnit 90ti denní výzva, konec bude přímo na moje 19. narozeniny. A tohle je dárek, který chci dát sám sobě. Držte mi palce, jdu do toho.
