- pát led 15, 2021 6:58 pm
#10619
Už se čtrnáct dní odhodlávám si tohle zapsat do deníku. Tak nějak si říkám, že bych rád slyšel na to i nějaký nezaujatý názor.
„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“
Vlastně nevím, kde začít protože ten příběh začal vlastně už dávno. Jenže román by stejně nikdo nečetl. Takže stručně.
Každý příběh začíná dívkou. Takže je tu dívka a já ji mám rád. Pracuje ve stejné práci, takže se občas potkáváme. Takže jsme přátelé už nějaký čas (byli jsme i předtím). Já samozřejmě k té dívce choval vždy hlubší sympatie (ona o tom zcela jistě vždy věděla). Takže jsem to bral jak to je a snažil se jí brát jako kamarádku a více o tom nepřemýšlet. Až jednoho dne se něco stalo a začali jsme si být blíže.
Celkem nedávno, když jsme si dávali dárky na vánoce, mi naznačila, že je do mě zakoukaná a tak nějak se stalo, že jsme se políbili (chyba číslo jedna). Jenže ta dívka má přítele (kterého má zcela určitě také ráda a vše pramení ze situace Covid-19, neboť se sním, nevidí). No tak pak brečela a vše si vyčítala.
Jenže ta situace pokračovala i v následujících týdnech v podstatě dost podobně, občas jsme se políbili, ale spíše se tomu vyhýbala (já to moc nedokázal), ale na druhou stranu mě zas v té práci často hledala, abychom se viděli. (takže chyba 2 a dále).
Já jí mám samozřejmě plnou hlavu. Situaci muže vyřešit v podstatě jen ona. Řekla mi, ať jí dám měsíc času. Upřímně si i přesto, že bych chtěl, nemyslím, že by se rozhodla být semnou. Jenže teď je pro mne hrozně těžký se k tomu všemu postavit jako chlap. Nechci se pak trápit. Jenže nechci jí ani ztratit. Když jsem, sní tak se nedokážu udržet.
V hlavě se mi honí myšlenka: „Co mám dělat, co mám kurva dělat“. Tuším co je asi správné, ale nemůžu si pomoci.
Dalo by se toho napsat více… ale teď to asi stačí.
„Všechno je jednoduchý, proč si to komplikuji?“
Díky za vaše postřehy...
„Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky“
Vlastně nevím, kde začít protože ten příběh začal vlastně už dávno. Jenže román by stejně nikdo nečetl. Takže stručně.
Každý příběh začíná dívkou. Takže je tu dívka a já ji mám rád. Pracuje ve stejné práci, takže se občas potkáváme. Takže jsme přátelé už nějaký čas (byli jsme i předtím). Já samozřejmě k té dívce choval vždy hlubší sympatie (ona o tom zcela jistě vždy věděla). Takže jsem to bral jak to je a snažil se jí brát jako kamarádku a více o tom nepřemýšlet. Až jednoho dne se něco stalo a začali jsme si být blíže.
Celkem nedávno, když jsme si dávali dárky na vánoce, mi naznačila, že je do mě zakoukaná a tak nějak se stalo, že jsme se políbili (chyba číslo jedna). Jenže ta dívka má přítele (kterého má zcela určitě také ráda a vše pramení ze situace Covid-19, neboť se sním, nevidí). No tak pak brečela a vše si vyčítala.
Jenže ta situace pokračovala i v následujících týdnech v podstatě dost podobně, občas jsme se políbili, ale spíše se tomu vyhýbala (já to moc nedokázal), ale na druhou stranu mě zas v té práci často hledala, abychom se viděli. (takže chyba 2 a dále).
Já jí mám samozřejmě plnou hlavu. Situaci muže vyřešit v podstatě jen ona. Řekla mi, ať jí dám měsíc času. Upřímně si i přesto, že bych chtěl, nemyslím, že by se rozhodla být semnou. Jenže teď je pro mne hrozně těžký se k tomu všemu postavit jako chlap. Nechci se pak trápit. Jenže nechci jí ani ztratit. Když jsem, sní tak se nedokážu udržet.
V hlavě se mi honí myšlenka: „Co mám dělat, co mám kurva dělat“. Tuším co je asi správné, ale nemůžu si pomoci.
Dalo by se toho napsat více… ale teď to asi stačí.
„Všechno je jednoduchý, proč si to komplikuji?“
Díky za vaše postřehy...
. PS: tuhle radu asi nikdo nechce slyšet, popravdě sám jsem tím neřídil a pokaždé si věřil, proto to taky dopadlo trojnásobnou zkušeností 
Long story short. Vyspal jsem se s ní a mé city opadly 
Nějaká malá flatlinička by mi vůbec nevadila.
