- sob čer 26, 2021 6:18 am
#11063
24. den v hard modu. Asi by bylo relevantní napsat až večer, ale potřebuju se trochu vypsat. Včera večer jsem byl velmi blízko relapsu. Jakákoliv forma PMO sice v žádné formě ani měřítku neproběhla, ale měl jsem dost barvité a konkrétní představy o nejmenovaných činnostech a videích. Naštěstí se mi podařilo brzo usnout. Co se fyzické stránky týče, tak jsem najednou v určitých tělesných partiích HODNĚ citlivější.
Na začátku výzvy jsem si začal vést zápisník, do kterého každý večer píšu 3 věci, které se mi toho dne povedli. Prý to vede ke zlepšení sebevědomí, ale je důležité dělat to co nejdéle a opravdu každý večer. Myslím, že to trochu funguje. Poslední dny jsem tam celkem měl co napsat. Psát tam takový ty kecy o tom "uvařil si dobrý jídlo" nebo "byl milejší na ostatní lidi" sice ujde, ale jak v posledních dnech zjišťuji, fráze jako "i přes únavu vstal a šel posilovat", nebo "3 hodiny seděl u stolu a poctivě se učil na zkoušku" jsou mnohem účinněcjší a opravdu se po tom cítím lépe. Samozřejmě si tam taky vedu záznam o dnech v hard modu. Vím, že dny nejsou tak důležité, jako spíš samotný restart, ale každý zápis mi přidává vědomí toho, že možná nejsem zas až takový odpad. Stačí ale jediné uklouznutí a budu zase na začátku.
Předevčírem jsem došel k moměrně zajímavému, a trochu děsivému zjištění, které dost potvrzuje myšlenky z knihy ODPOJENÝ MUŽ. Jsem v širším vedení jesnoho vodáckého-skautského oddílu, se kterým jsme pořádali akci pro zapkladní školy, která se věnovala výcviku na vodě. Pro děti ze škol jsme pak udělali několik soutěží. Jejich třída se rozdělila prakticky na 2 poloviny, na kluky a holky. Nemohl jsem si nevšimnout toho, že ačkoliv dívčí tým plnil všechny úkoly s nadšením a vyhrával (z clehož měly ještě větší radost), tým kluků byl bez elánu, bez energie, prohrávali s nimi na plné čaře a spousta z nich byla celkem obézních. Nerad bych to heneralizoval a taky nevím, jestli v tom nějakou roli hraje sledování p. (bylo jim cca 12-13 let ), ale bylo to zvláštní. Jestli tohle je výsledek bombardování mozku dopaminem, tak můžu říct, že tenhle svět jde bezpochyby do hajzlu, pokud s tím něco nebudeme dělat. Obzvlášť moje generace (a já obzvlášť) máme všechno na dosah pár kliknutí myši už od útlého dětství. Máš hnusnou postavu a nudnej život? Nevadí! Klikni a je z tebe nabušenej cápek, co pobíhá s mečem po fantasy světě. Nemůžeš si najít holku? Nevadí! Klikni dvakrát a můžeš sledovat topmodelku, která ti ukáže cokoliv chceš, ačkoliv bys jí v reálu ani nestál za pohled. Máž hlad? Klikni a za 5 minut máš před barákem poslíčka s junk foodem, ze kterého by dobrý měsíc mohla přežít somálská vesnice. Tohle není dobře. Pomalu se tím fyzicky i emočně zabíjíme, aniž bychom předtím doopravdy žili. Nevím jak, ale chci s tím něco udělat. Musím s tím něco udělat. Ale proto musím nejdřív udělat něco se sebou samým. A poslední dobou jsem čím dál víc vědom, že ro bude dlouhá a sakra náročná cesta. I tak pevně věriím, že za to stojí a že se nám všem podaří dojít na její konec.
Na začátku výzvy jsem si začal vést zápisník, do kterého každý večer píšu 3 věci, které se mi toho dne povedli. Prý to vede ke zlepšení sebevědomí, ale je důležité dělat to co nejdéle a opravdu každý večer. Myslím, že to trochu funguje. Poslední dny jsem tam celkem měl co napsat. Psát tam takový ty kecy o tom "uvařil si dobrý jídlo" nebo "byl milejší na ostatní lidi" sice ujde, ale jak v posledních dnech zjišťuji, fráze jako "i přes únavu vstal a šel posilovat", nebo "3 hodiny seděl u stolu a poctivě se učil na zkoušku" jsou mnohem účinněcjší a opravdu se po tom cítím lépe. Samozřejmě si tam taky vedu záznam o dnech v hard modu. Vím, že dny nejsou tak důležité, jako spíš samotný restart, ale každý zápis mi přidává vědomí toho, že možná nejsem zas až takový odpad. Stačí ale jediné uklouznutí a budu zase na začátku.
Předevčírem jsem došel k moměrně zajímavému, a trochu děsivému zjištění, které dost potvrzuje myšlenky z knihy ODPOJENÝ MUŽ. Jsem v širším vedení jesnoho vodáckého-skautského oddílu, se kterým jsme pořádali akci pro zapkladní školy, která se věnovala výcviku na vodě. Pro děti ze škol jsme pak udělali několik soutěží. Jejich třída se rozdělila prakticky na 2 poloviny, na kluky a holky. Nemohl jsem si nevšimnout toho, že ačkoliv dívčí tým plnil všechny úkoly s nadšením a vyhrával (z clehož měly ještě větší radost), tým kluků byl bez elánu, bez energie, prohrávali s nimi na plné čaře a spousta z nich byla celkem obézních. Nerad bych to heneralizoval a taky nevím, jestli v tom nějakou roli hraje sledování p. (bylo jim cca 12-13 let ), ale bylo to zvláštní. Jestli tohle je výsledek bombardování mozku dopaminem, tak můžu říct, že tenhle svět jde bezpochyby do hajzlu, pokud s tím něco nebudeme dělat. Obzvlášť moje generace (a já obzvlášť) máme všechno na dosah pár kliknutí myši už od útlého dětství. Máš hnusnou postavu a nudnej život? Nevadí! Klikni a je z tebe nabušenej cápek, co pobíhá s mečem po fantasy světě. Nemůžeš si najít holku? Nevadí! Klikni dvakrát a můžeš sledovat topmodelku, která ti ukáže cokoliv chceš, ačkoliv bys jí v reálu ani nestál za pohled. Máž hlad? Klikni a za 5 minut máš před barákem poslíčka s junk foodem, ze kterého by dobrý měsíc mohla přežít somálská vesnice. Tohle není dobře. Pomalu se tím fyzicky i emočně zabíjíme, aniž bychom předtím doopravdy žili. Nevím jak, ale chci s tím něco udělat. Musím s tím něco udělat. Ale proto musím nejdřív udělat něco se sebou samým. A poslední dobou jsem čím dál víc vědom, že ro bude dlouhá a sakra náročná cesta. I tak pevně věriím, že za to stojí a že se nám všem podaří dojít na její konec.
ale vlakem to budu mít tak 4 hodiny a stejně někde musím přečíst povinnou četbu ke zkouškám 