- pon lis 23, 2020 10:54 pm
#10305
Zdravím všechny nofapery. Od července jsem se tady prakticky neukázal, ačkoliv jsem se digi technologií nakonec nezbavil. Začal jsem si psát analogický deník formou Bullet Journalu, takže potřeba si sem vypisovat svoje choré myšlenky zmizela. Co bych sem taky psal, když ani po 1000 vašich a mých příspěvcích se moje závislost prakticky nezměnila.
Ráno jsem si slíbil, že sem napíšu a podívám se na všechny nové „tváře“. Nicméně jak jsem viděl všechny ty hromady nových deníků a příspěvků tak jsem pročítání toho všeho vzdal. Každopádně jste borci, do jednoho.
Osobně jsem se nikam neposunul, ale chytil jsem covida, který mě řádně zřídil, takže jsem měl hodně času přemýšlet o životě, který mi alespoň v mé hlavě visel na vlásku. Důsledky nemoci přetrvávají ještě měsíc po prokázání testu. Předpokládám, že ještě 3 měsíce budu trochu mimo, než budu moci sportovat bez omezení.
Před pár dny, když jsem opět truchlil po bývalce a musel v práci makat jako šroub, přestože jsem po měsíci válení se v posteli totálně zlenivěl, jsem díky audioknihy „Všechno je v pr**li“ Marka Mansona přijal svou bolest. BOLEST kterou jsem potlačoval již od svého dětství, možná snad ještě dřív než si vůbec pamatuji. Narodil jsem se totiž do světa, který je plný bolesti a trápení. Když mě matka porodila, musel jsem křičet jako divý. Proč mě to velké břicho vypudilo ven na tak hnusný a studený svět plný bolesti a hladu? Kde to doprdele jsem?
Nechápal jsem. Celé dětství a dospívání se pak odvíjelo od toho, že jsem se tu bolest snažil eliminovat jak jen to šlo. Za vším mým jednáním byla snaha o potlačení nebo vyhnutí se bolesti. Jako malý jsem se nikdy nepral, byl jsem hodný, abych nedostal na zadek a paní učitelky ve škole mě milovaly. Vypracoval jsem si několik strategií jak komunikovat s lidmi, jak nevyjadřovat city, protože city můžou hodně ranit. Dodnes si všímám všech detailů, abych mohl dopředu vypočítat, zda mi ta věc nebo ten člověk chce způsobit bolest a já mohl případně včas uniknout. Děti jsou zvlášť kruté a nevyzpytatelné, nicméně povedlo se. Dětství jsem přežil bez zlomených kostí a relativně v pohodě, protože se mi podařilo tak nějak proplout, aby to příliš nebolelo. Hrozba bolesti, která je všudypřítomná a číhá jak ve fyzické a psychické rovině mi stále dýchala na krk. Člověk se poprvé zamiloval a jak už to bývá zjistil jsem, že nešťastná láska bolí mnohem víc než rozbité koleno. Nevím, co jsem si myslel… Že budu mít život jako z plakátů nebo jako z pohádky, kde všechno šťastně končí, nebo budu jezdit ve Ferrari a sdílet na instagramu dovolené z Bali s letošní miss world?
Ačkoliv si to nechci přiznat, kultura mě ovlivnila. Na jedné straně víra v jednorozeného Syna umučeného na kříži, jenž trpěl až do posledního dechu a na straně druhé svět, které chce bolest vymazat ze světa a na místo toho staví jako tu správnou cestu bezbolestný a pohodlný šťastný život, který ale žije jen málokdo, přestože si na to rádi na svých facebookových účtech rádi hrajeme.
Došlo to se mnou až tak daleko, že jsem se naučil utíkat před strachem z bolesti v jakékoli podobě do virtuálního světa. Filmy, Hry a porno – dokonalá analgetika.
Dnes, jakékoli snahy o vymanění se z těchto závislostí jsou odkázány k neúspěchu. Proč? Protože ta bolest venku a defacto i ve mně ve formě trýznivých myšlenek stále na mě číhá. Je všudypřítomná. Kdo jí unikne? Ano v pornu zmizí okamžitě, ale co potom? Potom je ta bolest ještě horší, takže se nakonec utápím v kolotoči porna a ještě větší bolesti.
Všechny ty snahy o vyjití ze zóny komfortu, ledové sprchy, dělání nepříjemných a neznámých věcí, meditace jsou kontemplování bolesti. Je to obejmutí bolesti a její přijetí. Notnou dávku let jsem o sobě vůbec nechtěl přemýšlet, protože bych musel uvidět pravdu o sobě. Jenže pravda bolí, takže jsem dělal radši mrtvého brouka. Nechtěl jsem připustit, že můj život je takový jaký je a že není dokonalý, ale právě naopak, že jsem totálně v prdeli. S koronou jsem si to uvědomil úplně jasně. Naše životy jsou tak krátké, a tak křehké. Strachovat se, že něco špatně řeknu, že někomu způsobím bolest, strach že mě vyhodí z práce, že mi umře děda, že mě srazí auto, bolest z představy, že budu v životě neúspěšný nebo si špatně vyberu manželku a budu po zbytek života trpět, mě naplňoval úzkostí a depresemi. Já Šaul mám být přece šťastný, vždy perfektní, milý a hodný. BLBOST!
Život je život. Objímám své bolesti minulé, přítomné a budoucí. Bolest z reality je trýznivá, ale je to život, je to skutečný život a jen tak můžu dospět. Zříkám se pohodlnosti a počítám s tím, že cesta ven ze závislosti bude bolet, musí bolet, protože co bolí to roste a já chci vyrůst v opravdového muže, který se bolesti nebojí, který nezaleze do své komůrky a tam si připosraný v koutku pokoje vyhoní nad bolestí druhých lidí.
Přijímám svůj kříž a jdu na cestu bolesti.
Ještě na závěr bych chtěl dodat, že bolest má hodnotu, bolest má smysl. Ne že bych bolest vyhledával, ale pokaždé, když mám pracovat a fakt se mi nechce, protože mě to bolí a pohodlí je přece lepší, tak jsem nyní ochoten trpět, protože to má smysl. Hledal jsem smysl života dlouho, ale teď myslím, že jsem ho našel. Cítím se kompletní po tom, co jsem svou bolest přijal. Už neutíkám, už nemusím utíkat k pornu, protože není před čím. Všechno, co získáme bezbolestně si nevážíme, vážíme si lidí, kteří pro svou věc museli hodně obětovat. Já obětuji svoje pohodlí – stejně to nemá smysl.
Na fóru od 27. listopadu 2017:
2017: 24,25
2018: 10,11,19,17,33,2,8,9,9,6,5,2,15,5,5,1,4,3,23,8,10,1,1,7,4,3,12,9,17,3,2,5,4,10
2019: 35,2,2,1,9,3,2,1,11,1,2,35,2,34,10,2,6,4,8,3,1,13,13,55(113 no porn),...
2020: ..., 29, 2, 2, 1, 7, ?
